Co znamená být inteligentní?

Hlasně vzdychající Jimmy Thompson, tichý student v první řadě, si levou rukou nervózně uhlazuje vlasy dozadu. Pravou rukou rytmicky ťuká tužkou, gumou dolů, do lavice. Jeho nohy se pod lavicí pohybují v roztržitém, ale vzorovém neklidu; pravý kotník přes levý, levý kotník přes pravý, chodidla rovně na podlaze; pěna, oplach, opakování.

Zdá se, že má potíže s testem z matematiky.

Za posledních dvacet minut si zapsal jen své jméno, datum a na okraj pěkně vypointovanou kresbu Master Chiefa z Halo. Jeho neposednost způsobuje, že pozornost ostatních studentů se odvíjí od testu a místo toho se soustředí na něj. V naději, že mu pomůžete zmírnit jeho frustraci, přistoupíte k jeho lavici, mírně se skloníte a zašeptáte: „Jsi v pořádku? Potřebuješ s něčím pomoct?“ Podívá se na vás poraženě a řekne slova, která žádný učitel nechce slyšet: „

Co uděláš ty?

Pokud je tvůj první instinkt souhlasit s ním, možná si budeš muset najít jinou profesi. Jimmy teď potřebuje okamžitou pozitivní zpětnou vazbu. Potřebuje povzbudit a cítit, že má cenu, a pochopit, že je v pořádku mít jiné silné a slabé stránky než ostatní. Bohužel to bude během zkoušky těžké. Nejlepší, co můžete v tuto chvíli udělat, je říct mu, že je důležité, aby se snažil, nevzdával se a požádat ho, abyste ho po hodině přijali a povzbudili ho.

Když Jimmy po hodině skutečně přijde vlekoucí se k vašemu stolu, připravte se na nepříliš nadšenou reakci na vaši povzbuzující řeč. Má ze sebe špatný pocit, je frustrovaný a možná se na vás zlobí, že jste mu ten test vůbec zadali. Nejtěžší je vědět, co mu říct, abyste ho motivovali.

Tak co mu říct?“

Než si s Jimmym promluvíte o jeho inteligenci, nebo alespoň o jeho (a vaší!) vnímané úrovni inteligence, musíte nejprve vědět, jaká je. Možná si říkáte, že je snadné poznat, kdo je inteligentní a kdo ne, ale v tom je právě ten problém. Mnoho pedagogů a rodičů sice ztotožňuje dobré známky a studijní návyky s inteligencí, ale tím můžete mnoha svým žákům a dětem prokázat medvědí službu.

Slyšeli jste někdy někoho říct: „Je skvělá v matematice, ale nemá zdravý rozum“? Nebo snad: „Nedokáže se vyznat v papírovém pytlíku, ale dělá výborné tiramisu“? Ačkoli není známo, zda je smyslem tohoto komentáře znevažování, nebo pochvala, je to příklad různých oblastí a úrovní inteligence.

Co víte?

Kdyby vás teď někdo požádal, abyste definovali význam pojmu inteligence, co byste řekli? Co kdyby se vás někdo zeptal, proč je někdo z vaší třídy chytrý; věděli byste to? Chvíli o tom přemýšlejte, zatímco se vám v hlavě budou vznášet všechny ty stovky myšlenek, jak se to rychle snažíte definovat. V kurzu psychologie přednášeném na Mercer Community College v New Jersey byla studentům promítnuta prezentace v PowerPointu, v níž byli požádáni, aby definovali inteligenci a teorie, které se jí týkají.

V podstatě je dost obtížné vysvětlit vnímání inteligence jednotlivcem. Možná vás také překvapí, že vaši přátelé a kolegové budou definovat inteligenci neboli chytrost jinak než vy.

Inteligence se neoficiálně měří mnoha způsoby

Pro někoho to může být překvapivé, ale inteligence se posuzuje subjektivně. To může způsobit problémy při vzniku konfliktů. Pro jednoho je génius, pro jiného průměrný jedinec. Mnoho lidí si nikdy neudělalo test IQ (inteligenční kvocient), aby zjistili své číslo, ale to je pravděpodobně dobře. Kdybychom se řídili pouze čísly z IQ testů, pak by vaše IQ muselo být uvedeno v životopise, nebo jak navrhuje tentýž článek, při každém pracovním pohovoru by mělo být provedeno CT vyšetření.

To může skutečně znít jako dobrý nápad, zejména u spolupracovníka, který vám připadá nedostatečný, ale příliš se tím nevzrušujte. Povinné testování IQ a odhalování čísel by sice potenciálně mohlo „ztenčit stádo“, ale nebylo by pravdivým ukazatelem toho, co dotyčný skutečně umí.

Inteligence se měří podle okolí a také podle vlastních znalostí o světě. Všimli jste si, jak vás zbožňují mladší studenti, kteří si myslí, že o všem víte všechno? Z toho, co vědí, víš opravdu všechno!“

Naneštěstí, jakmile dosáhnou zhruba dvanácti let, přestane ti v tvém prastarém mozku zbývat šedá kůra a ti samí andílci ze základky se teď diví, jak sis sám zapnul knoflíčky na košili.

Vše je relativní!“

Myšlení, že je někdo chytrý nebo inteligentní, je nejen subjektivní, ale také relativní. Někdo, kdo nemá hudební sklony, si bude myslet, že patnáctiletý klavírista odvedle je hudební génius. Padesátiletý profesor klavíru však bude při vražedném podání Beethovenovy „Měsíční sonáty“ zmíněným patnáctiletým chlapcem nejspíš vrnět blahem a připomene si, že si má v lékárně koupit lepší špunty do uší.

Pri měření inteligence může hrát roli i hrdost. Babička považuje svá tříletá vnoučata-dvojčata za nejchytřejší batolata v dějinách, protože sfoukla svíčky (spolu s mírným množstvím slin) na narozeninovém dortu SpongeBob SquarePants.

Pokaždé však, když ti samí miláčkové tříletých dětí udeří maminku hračkou do hlavy, jejich vnímaná úroveň inteligence klesne, zatímco mamince stoupne krevní tlak.

Ale co je to inteligence?

V průběhu let byla inteligence definována, redefinována, shrnuta a znovu definována, ale stále nikdo nemá stejnou přesnou definici nebo představu. Dokonce byl sepsán dokument nazvaný „Souborné definice inteligence“, který obsahuje přibližně sedmdesát různých definic nebo výkladů toho, co inteligence obnáší. Sedmdesát! Těchto sedmdesát definic bylo analyzováno s cílem najít jednoduchou neformální definici. Ta, kterou mnozí používají, pochází od S. Legga a M. Huttera a uvádí se v ní: „Inteligence měří schopnost agenta dosahovat cílů v širokém spektru prostředí.“

„Souborné definice inteligence“, které obsahují přibližně sedmdesát různých definic nebo výkladů toho, co inteligence obnáší. Sedmdesát!“

Podobně ji definuje slovník Merriam-Webster jako „…schopnost učit se nebo chápat či řešit nové nebo náročné situace… dovedné používání rozumu… schopnost aplikovat znalosti k manipulaci s prostředím nebo abstraktně myslet, měřeno objektivními kritérii (jako testy).“

Podstatou je, že čím inteligentnější člověk, tím více je schopen aplikovat to, co zná, na nové situace. To zní spravedlivě, ale otázkou zůstává: Jak se člověk stane inteligentním?“

Bellova křivka

Mnoho myšlenek, které se v současné době o inteligenci tradují, vzniklo v roce 1994, kdy byla vydána kniha Bellova křivka. Napsali ji harvardský profesor psychologie Richard Hernstein a politolog Charles Murray. Ačkoli byla kniha pro mnohé badatele kontroverzní, získala popularitu epických rozměrů. Pedagogové, politici i široká veřejnost pociťovali tuto knihu jako „aha!“ moment a její myšlenky a vysvětlení jim byly blízké a drahé.

Závěry získané z knihy byly, že inteligence je genetická, testy IQ jsou přesné a IQ jedince není ovlivněno životními podmínkami, výchovou ani prostředím. Body, které se z knihy také podařilo získat, byly, že rozdíly v IQ mezi rasami jsou také genetické a vnější vlivy, ať už výchovné nebo jiné, nemají vliv na IQ člověka, nebo dokonce na rozdíl v IQ mezi různými rasami.

Nebojte se, všechny tyto závěry byly rozcupovány, analyzovány a přepracovány. Pedagogové velmi dobře vědí, jak vnější vlivy ovlivňují inteligenci žáka. Kdyby to ve skutečnosti nemělo vliv, jaký smysl by měly intervence nebo iniciování programů, které se snaží dát studentům větší šanci a pomoci překlenout rozdíly mezi rasami?“

Co když se nejlépe učíte tak, že se odrážíte od myšlenek druhého člověka, získáváte důležitou zpětnou vazbu, a v okolí není nikdo, kdo by to udělal za vás?

Představa, že životní podmínky nebo prostředí neovlivňují IQ, se zdá být absurdní, když se nad ní zamyslíte, ale upřímně řečeno, není, pokud vycházíte z toho, že „IQ je genetické“. Zamyslete se nad tím, kde se nejlépe učíte. Je to v hlučném, přeplněném a zaneřáděném prostoru? Může to tak být, tady není co soudit. Ale co když máte takové prostředí a nejlépe se vám učí v klidném, tichém a čistém prostředí?

A naopak, co když se nejlépe učíte tak, že odrážíte myšlenky od jiného člověka, získáváte důležitou zpětnou vazbu a v okolí není nikdo, kdo by to dělal za vás? To rozhodně ovlivní inteligenci. Pokud člověk nemá k dispozici nástroje, jak se naučit, aby věděl, co má v různých situacích dělat, jak toho dosáhne? Rozdílná úroveň inteligence má mnoho společného s podmínkami, ve kterých člověk žije.

Zděděná chytrost

Ačkoli se mnozí v minulosti domnívali, že „chytrý plodí chytrého“ přirozeně, nemusí to být nutně pravda. Může být genetická, ale aby bylo možné skutečně změřit její množství, to je test, který bude proveden v daleké, předaleké budoucnosti. Často můžete vidět, že dobře vzdělaní a inteligentní rodiče mají „chytré“ děti, dalo by se tvrdit, že to bylo stejně tak vlivem prostředí jako genetickým. Koneckonců existují inteligentní rodiče s dětmi, které nejsou tak chytré jako oni, no, alespoň zatím ne.“

Rodiče, kteří studovali vysokou školu a byli akademicky motivováni, mají větší pravděpodobnost, že totéž budou dělat i jejich vlastní děti. Platí to i naopak, i když mnoho rodičů tvrdě pracuje na tom, aby jejich děti mohly dosáhnout více, než měli oni během školní docházky.

Rozdílnost IQ

Rozdílnost může být často způsobena jednoduše tím, že ti s nižším socioekonomickým statusem mají méně příležitostí. Rodiny s nižším SES se často potýkají s chudobou, špatnými životními podmínkami a prostředím, které není příznivé pro učení. Pro získání dat tato studie sledovala téměř 49 000 matek a jejich dětí v počtu téměř 60 000, všechny v různých životních podmínkách a SES od narození do sedmi let.

Často se rodiny s nižším SES potýkají s chudobou, špatnými životními podmínkami a prostředím, které není příznivé pro učení.

V sedmi letech děti absolvovaly test Wechslerovy inteligenční škály pro děti. Z něj se podařilo zjistit, že čím vyšší SES, tím méně inhibičních faktorů prostředí, a IQ bylo vyšší než u dětí s nižším SES.

Zvonková křivka nezní tak hlasitě

Teď, když byly závěry studie Zvonková křivka korigovány, je na čase přimět pedagogy, rodiče a politiky, aby se k tomu postavili čelem. Doufejme, že těch, kteří si stále myslí, že původní zjištění jsou správná, je málo. Abychom závěry nepřehlíželi v celém rozsahu, bylo správné, že testy mohou určit IQ, ale ne tak, jak si lidé mohou myslet.

Testy IQ

Testy IQ mohou poskytnout funkci, ale skóre by nemělo být používáno jako určující faktor úplné inteligence. Tyto testy mohou být předpovědí budoucího úspěchu, ale ne zárukou. Testy IQ ve skutečnosti měří dva typy inteligence: fluidní a krystalizovanou. Tyto inteligence spolupracují, ale tam, kde krystalizovaná inteligence nemůže ovlivnit fluidní, může fluidní inteligence ovlivnit krystalizovanou.

Fluidní inteligence

Fluidní inteligence je sledována prefrontální kůrou a měří schopnost předvídat vzorce, řešení problémů a učení. Může být ovlivněna množstvím pracovní paměti (kde probíhá myšlení) a schopností soustředit pozornost. Protože je tato inteligence založena na učení, zůstává na stejné úrovni až do střední dospělosti, pak začíná slábnout. Na základě této definice můžete vidět, kde může mít student s ADD nebo ADHD nižší skóre, i když je vysoce inteligentní.

Krystalizovaná inteligence

Krystalizovaná inteligence je sledována mnoha různými částmi mozku a měří znalosti o světě a pochopení, že věci se mohou měnit, být měněny, přidávány a ubírány. Zahrnuje také jazyk, porozumění textu a slovní zásobu. Krystalizovaná inteligence se neustále mění a buduje se po celý život.

Vícená inteligence

Přestože se měří tyto dva typy inteligence, existuje mnoho různých forem inteligence. Dr. Howard Gardner, jméno, které zná většina pedagogů, vytvořil v roce 1983 teorii mnohočetných inteligencí. Lidé mají devět různých inteligencí a mnozí mají více než jednu.

Jsou to: jazyková, logicko-matematická, hudebně-rytmická, tělesně-kinestetická, prostorová, přírodovědná, interpersonální, intrapersonální a existenciální inteligence. Každý člověk má něco, v čem je dobrý nebo co se dobře učí, a to lze definovat jednou z inteligencí. Někteří lidé mají také sociální a emoční inteligenci.

Pokud by se tyto inteligence daly formálně měřit, mnoho lidí by mělo mnohem vyšší číslo na skóre IQ. Zamyslete se nad někým z vaší třídy, kdo má problémy, a pak zkuste na základě výše uvedeného seznamu najít, v čem je dobrý. Podrobte sami sebe jako pedagoga testu a zjistěte, kam v rámci vícenásobné inteligence spadáte.

Jednou z nich je snad interpersonální, což je jednání s ostatními.

O tom, jak být chytrý vs. inteligentní

Stejně jako v případě inteligence se slýchá slovo „chytrý“ a tyto dva pojmy se často zaměňují. Rozdíl je v tom, že být inteligentní znamená spíše být přizpůsobivý. Znáte někoho, kdo je úspěšnější než vy (ne úzce definováno penězi) a nikdy nechodil na vysokou školu? Možná nemají formální vzdělání, ale byli chytří a něco dělali správně.

Někdo může být chytrý z knih a bez námahy odříkat, co si přečetl, zatímco jiný se naučil opravovat auta a elektrická zařízení pozorováním ostatních.

Takže zpátky k Jimmymu…

Přichází Jimmy, šoupá nohama a děsí se rozhovoru s vámi o svém testu. Co se mu chystáš říct? Nechci být zlověstný, ale tohle by mohl být pro Jimmyho rozhodující okamžik. Všichni máme jednoho učitele, na kterého kvůli něčemu rádi vzpomínáme, a obvykle je to kvůli tomu, jak se k nám choval, jak nám věřil a jak nás učení bavilo.“

Připomeňte Jimmymu, co umí, a nesoustřeďte se na to, co neumí.

Upozorněte na Jimmyho výtvarné práce, aby věděl, že byste je ještě více ocenili na velkém papíře, než na testu. Připomeňte mu, jak dobrým umělcem je, a zeptejte se ho, co podle něj umí dobře. Možná budete překvapeni, když zjistíte, že tento tichý, frustrovaný chlapec, kterému nejdou matematické úlohy, je inteligentnější, než si myslíte.

Podle vašeho názoru je tento chlapec velmi inteligentní.