V jistém smyslu již máme určitou míru božské (nebo božské) přirozenosti, protože „všichni lidé – muži i ženy – jsou stvořeni k Božímu obrazu. Každý z nich je milovaným duchovním synem nebo dcerou nebeských rodičů a jako takový má každý božskou přirozenost a osud“ („The Family: A Proclamation to the World“, Ensign, Nov. 2010, 129).
V jiném smyslu však, protože jsme se ještě plně nestali podobnými nebeskému Otci, je božská přirozenost něčím, na čem se musíme „podílet“, jak řekl apoštol Petr (2Pt 1,4). Postavil božskou přirozenost do protikladu ke „zkaženosti, která je ve světě“, a řekl, že na této božské přirozenosti máme účast díky „nesmírně velkým a drahocenným zaslíbením“ daným Kristovým učedníkům. Mezi ně patří zaslíbení „pokoje v tomto světě a věčného života ve světě budoucím“ (D&C 59,23). Díky Usmíření se nakonec můžeme stát podobnými našemu nebeskému Otci, pokud dodržíme své smlouvy. Stát se Mu podobnějším znamená přijmout Jeho přirozenost – božskou přirozenost. S touto božskou přirozeností jsou spojeny určité duchovní vlastnosti, o jejichž získání se můžeme modlit a usilovat. Najdete je v celém Písmu (viz například 2 Petr 1,5-7).