Co víme o posledních dnech života Netaji Subhase Chandry Boseho

Dnes si připomínáme 75. výročí smrti Netaji Subhash Chandra Boseho, který 18. srpna 1945 zahynul při leteckém neštěstí na Japonci okupovaném Tchaj-wanu.

Ve druhém srpnovém týdnu roku 1945 druhá světová válka v Asii téměř skončila. Japonsko bylo tak jako tak na lopatkách, ale atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki mu zajistilo rychlou kapitulaci. Japonští spojenci v Asii věděli, že se musí připravit na to, co přijde. Dr. Ba Maw, bývalý premiér a hlava barmského státu, se chystal na cestu do Tokia. José Paciano Laurel, prezident Filipínské republiky, již byl v Japonsku a další představitelé států Osy ve východní Asii se připravovali na formální vyhlášení kapitulace.

Japonsko mělo jen několik dní, než jeho vojáci složí zbraně. Válka byla u konce. Netadží Subhas Čandra Bose, předseda prozatímní vlády Svobodné Indie (PGFI) a velitel Indické národní armády (INA), měl však jiné plány. Jeho poslání osvobodit Indii od britské nadvlády zbývalo splnit.

Bose se 13. srpna večer vrátil ze Serembanu do Singapuru. Kapitulace Japonska neznamenala kapitulaci Indie. Netadžímu se v hlavě muselo honit mnoho myšlenek. Okamžitě se radil se svými vojenskými a civilními veliteli. Jednání kabinetu probíhala po celý 14. srpen. Bose naznačil, že je nakloněn zůstat a čelit kapitulaci spolu s ostatními. Jeho kabinet chtěl, aby odešel – někam, kamkoli. Bose stále přemýšlel o mnoha alternativách.

Po 15. srpnu se japonské ozbrojené síly prakticky zhroutily. V Singapuru od nich bylo možné získat jen málo rad. Bose se rozhodl odejít. Velením INA v Singapuru a Malajsku byl pověřen generál M. Z. Kiani. Debnath Das dostal 16. srpna ráno tajný telegram do Bangkoku, že se má postarat o poklady INA a tajně je uschovat.

Netaji dorazil do Bangkoku, tehdejšího sídla PGFI, před polednem 16. srpna 1945. Zašel do sídla Indické ligy nezávislosti (IIL), setkal se se členy vlády Azad Hindu a informoval je, že Japonsko kapitulovalo.

Netadží předal v Bangkoku velení generálu INA J. K. Bhonslemu. Hotovost, kterou měl v Bangkoku k dispozici, byla vyplacena na výplatu dvou až tříměsíčních zálohových platů bojovníkům INA a nemocnicím a dalším indo-thajským charitativním sdružením.

Poklad INA byl v 17 zapečetěných krabicích s popisem obsahu. Krabice byly uloženy v Netajiho ložnici. Místo střežila vojenská policie INA.

O půlnoci z 16. na 17. srpna 1945 shromáždil Bose ve své rezidenci všechny důstojníky a projednal s nimi různé plány. Vybral S. A. Aiyera, Debnatha Dase, plukovníka Habibura Rahmana, kapitána Gulzara Singha, plukovníka Pritama Singha a majora Abida Hasana, aby s ním odletěli na bezpečné místo. Nikdo z nich nebyl informován, kam letí. Předpokládali však, že míří do Dairenu, kde Netadží prozkoumá sovětský azyl pro budoucí boj.

Později té noci Netadží seděl se svým osobním komorníkem Kundanem Singhem, aby zkontrolovali obsah ocelových krabic s pokladem. Nechal krabice přebalit, aby si je mohl vzít s sebou na cestu.

Také čtěte:

Poslední cesta

Přibližně v šest hodin ráno se důstojníci shromáždili na letišti v Bangkoku. Japonci diskutovali o tom, že by bylo obtížné utajit tak velký večírek. Netadži řekl generálu Isodovi, že je nezbytné, aby ho doprovázelo několik důstojníků, protože jeho hlavním cílem je pokračovat v boji za svobodu Indie, a ne se jen skrývat.

Tým odletěl do Saigonu dvěma letadly v doprovodu několika japonských důstojníků. Netadží odletěl se dvěma malými a dvěma velkými kufry obsahujícími cennosti. Tým dorazil do Saigonu asi v 8-9 hodin ráno. Nečekané bylo, že Japonci v Saigonu nemohli mužům INA poskytnout samostatné letadlo. Spojenecké mocnosti jim totiž nařídily, že bez jejich svolení nesmí letět žádným letadlem. Na letišti však čekalo jedno letadlo, které mělo odletět do Tokia, a na jeho palubě již bylo 11 lidí. Mohli z něj vyčlenit jedno místo pro Netajiho. Netadží tuto nabídku důrazně odmítl. Přál si vzít s sebou celý tým. Důstojníci INA v zájmu Boseho bezpečnosti souhlasili, že ho pustí, ale s jedním člověkem jako doprovodem. Netadží si vybral Habibura, s čímž Japonci souhlasili.

Letadlo bylo dvoumotorový bombardér s nosností jedné tuny nákladu. Na Netadžího už čekalo jedenáct Japonců. Když Netadži dorazil, generál Isoda ho požádal, aby nastoupil do letadla. Netadži odpověděl: „Nepůjdu, čekám na druhý stroj.“ Netadži se rozhodl, že do letadla nastoupí. Poklad byl ve druhém autě.

Když auto přijelo, zjistilo se, že krabice jsou poměrně těžké. Pilot se zdráhal vzít na sebe další váhu, ale Debnath Das a Pritam Singh katapultovali krabice dovnitř. Na Netajiho žádost, aby kromě Habibura ubytoval ještě další osobu, dostal na výběr – buď půjdou krabice, nebo třetí osoba. Netadží si vybral první možnost. Motor letadla už začal řvát. Bombardér odstartoval ze Saigonu 17. srpna v 17:20.

Když měli cestující noční zastávku v Tourane, pilot odpojil kulomety, jeho munici a protiletadlový kanón, které byly připevněny k letadlu, aby snížil hmotnost.

Letadlo odstartovalo z Tourane za úsvitu 18. srpna. V poledne dosáhlo Tchaj-hoku (Tchaj-pej). Bylo naplněno benzínem až po okraj. Směřovalo do Dairenu (Dalian) v Mandžusku, kde mělo vysadit Šideje. Netadži souhlasil, že pojede s ním a do Mukdenu (Šen-jangu), hlavního města Mandžuska. Odstartoval kolem 14:30.

Rozložení sedadel uvnitř letadla zůstalo stejné. Čtyři členové posádky včetně dvou pilotů vpředu, generál Šidej za nimi vpravo. Netadží vedle benzinové nádrže, vlevo od Šideje, Habibur za Netadžim. Podplukovník Sakai za Šideiem. Major Kono, podplukovník Nonagaki, kapitán Arai a dva další vzadu. Netadžiho zavazadla byla u jeho nohou.

Sotva se letadlo vzneslo do vzduchu, ve výšce asi 20-30 metrů, ozval se zvuk výbuchu následovaný třemi-čtyřmi hlasitými ránami. Letadlo se stočilo k zemi. Vrtule na levé straně letadla odpadla. Při nárazu za betonový výběžek se letadlo rozlomilo na dvě části.

Také čtěte:

Netaji, Now Appropriated by the Rightwing, Was Unflinching in His Commitment to Religious Harmony

Havárie postihla různé osoby různě. Nakonec přežilo sedm lidí s různým stupněm zranění. Netaji byl politý benzínem a z trosek musel vyběhnout skrz oheň. Habibur ho následoval. Netajiho oblečení a jeho tělo vzplály. Jakmile byl venku, Habibur s velkými obtížemi svlékl Netajiho svetr a oblečení a položil ho na zem. Major Takahaši, jeden z přeživších, přinutil Netadžiho, aby se svalil na zem a uhasil oheň. Netadžího tělo a obličej byly spálené žárem a vlasy měl spálené. Habibur měl popálené ruce a pravou stranu obličeje, ale jeho oblečení nevzplálo. I on ležel vedle Netajiho.

Krátce poté byl Netaji spolu s dalšími zraněnými odvezen do malé vojenské nemocnice – spíše střediska první pomoci – poblíž. Netajiho stav byl nejvážnější. Byl celý popálený a jeho kůže získala šedavou barvu jako popel. Také jeho srdce bylo popálené. Obličej a oči měl oteklé. Jeho popáleniny byly nejtěžšího typu, třetího stupně. Měl vysokou horečku, ale kupodivu byl při smyslech.

Šéflékař, doktor Jošimi, se vyjádřil, že Netadži pravděpodobně nepřežije do příštího rána. Po celém těle mu byla nanesena mast; popáleniny mu byly obvázány a byl obvázán po celém těle. Dostal tři nitrožilní injekce a šest dalších injekcí na srdce. Bylo mu vypuštěno trochu krve z těla a podána krevní transfuze. Netadži byl zpočátku při vědomí, proto byl povolán tlumočník Juiči Nakamura, aby Netadžimu v případě potřeby pomáhal mluvit s japonským personálem.

Také čtěte:

V 19:00-19:30 se Netajiho stav zhoršil. I přes podávání povzbuzujících léků se jeho tep a puls nezlepšily. Jeho život pomalu vyprchával. Naposledy vydechl krátce po 20. hodině. Doktor Jošimi vystavil lékařské potvrzení o jeho úmrtí a jeho jméno napsal japonsky jako „Čandra Bose“. Doktor Jošimi, doktor Tsuruta, dvě zdravotní sestry, Nakamura, Habibur Rehman a jeden vojenský policista byli u Netajiho lůžka v době jeho smrti. Ihned poté, co Netadží zemřel, Japonci vstali, vzdali úctu jeho tělu a zasalutovali. Habibur poklekl u Netadžího lůžka a modlil se.

Kromě Netadžího při havárii zemřeli podplukovník Šidej a všichni čtyři členové posádky, kteří seděli vpředu.

Zbylých pět

Gulzara Singh, Pritam Singh, Abid Hasan a Debnath Das odletěli 20. srpna ze Saigonu do Hanoje. Ayer byl téhož dne převezen do Tokia. Všech pět obdrželo zprávu o Boseho smrti 20. srpna. Generál Bhonsle v Bangkoku byl o nehodě a následném úmrtí informován v noci 18. srpna, kdy od 23 hodin obdržel postupně tři telegramy.

Poprava

Netadží byl zpopelněn 20. srpna v Taihoku. S rozvrácenou komunikací a uprostřed naprostého zmatku v řadách a složkách Japonců se místní úřady vyhýbaly převzetí odpovědnosti za zaznamenání nebo prohlášení o úmrtí vůdce spřáteleného cizího národa. Předpokládá se, že v úmrtním listu změnily jméno na Ičiro Okura. Popel byl shromážděn v dřevěné urně a uložen v chrámu Niši Hongandži v Taihoku.

Oficiální oznámení

Oficiální oznámení japonského rozhlasu o Netadžiho smrti bylo učiněno 23. srpna. Zpráva se rozšířila po celém světě. Indové byli tragickou zprávou ohromeni. Pro mnohé byla smrt neuvěřitelná. Považovali ji za další podvod, který Netaji naplánoval, aby unikl ze spárů Spojenců.

Zprávě zpočátku nevěřily ani spojenecké síly. (Více o jejich vyšetřování si můžete přečíst zde.)

Vyšetřování IIL

IIL provedla na přelomu 40. a 50. let vyšetřování a v roce 1953 přinesla zprávu, v níž uvedla, že sice souhlasí se zprávami, že Bose zemřel 18. srpna 1945, ale že havárie letadla nebyla nehodou, ale sabotáží.

Uváděli, že japonští představitelé nemohli riskovat ani to, že budou Boseho chránit před spojenci, aby se nevynořil, ani to, že jim ho vydají a ohrozí vztahy s Indy. A tak, aby se zachránili před hněvem Indie i okupačních sil, japonští úředníci odklonili trasu Boseho letadla, oddělili ho od pěti z jeho šesti společníků a zmanipulovali havárii. Havárie letadla byla záměrná.

Přečtěte si také: Bose se zřítil do letadla:

Poklady

Japonská armáda angažovala několik lidí, aby posbírali cennosti roztroušené vedle místa havárie. Bylo jim řečeno, že ohořelé šperky patří Boseovi. Pátrání pokračovalo až do setmění. Po sesbírání byly předměty vloženy do 18litrové plechovky od benzínu a zapečetěny. Na velitelství armády podplukovník Šibuja přenesl obsah do dřevěné bedny a opět ji zapečetil. Dřevěná truhla s pokladem o rozměrech 3′ x 2½‘ x 2′ byla 5. září spolu s Boseho ostatky odeslána do Tokia spolu s Habiburem pod dohledem podplukovníka Hajašidy.

Ba Maw se 23. srpna 1945 na cestě do Tokia zastavil přes noc v Taihoku. Jeho letadlo vezlo 24. srpna schránku s ostatky generálporučíka Šideji.

Rychlé letadlo

Ze série článků uveřejněných v japonském vydání tokijského listu Jomiuri šimbun od 27. srpna do 4. září 1969 najdeme rozhovor s podplukovníkem Širo Nonogakim, který sám byl pilotem a havárii přežil, kde zaznamenal, že letadlo „selhalo již dříve při přistání v Singapuru, když se ohnula vrtule. Letadlo bylo poškozeno, když tam nouzově přistálo. Vrtule nebyla vyměněna, ale byla pouze provizorně opravena kladivem. Předpokládá se tedy, že list vrtule dříve poškozený a provizorně opravený byl utržen, když pilot zvýšil stoupání otáčení vrtule. V době války bylo v provozu mnoho takových letadel, ale tehdy jsme neměli nejmenší tušení, že jde o takový rachotící kus.“ Nonogaki pokračoval, že kdyby věděl, že je letadlo tak nebezpečné, navrhl by snížení většího zatížení.

Na veřejnosti nejsou žádné informace o vyšetřování příčin havárie. Je možné, že klíč k nim obsahují tři Netajiho spisy, které jsou v Japonsku stále vedeny jako „tajné“.

Sumeru Roy Chaudhury je architekt, který vystudoval IIT v Kharagpuru. Byl hlavním architektem CPWD. Podrobně prostudoval Netajiho spisy a související dokumenty.