Možná jste použili termín „živočišný magnetismus“, abyste popsali je ne sais quoi, které umožňuje jen několika šťastlivcům trvale okouzlovat své publikum, ať už doslova, nebo obrazně.
Podle vynálezce tohoto termínu z 18. století je živočišný magnetismus zcela reálná věc, která existuje v každém z nás jako zmagnetizovaná kapalina – taková, která nás samozřejmě posiluje, ale která může také vytvářet nebezpečné sraženiny, které způsobí, že se vaše vesmírné uspořádání roztočí.
Abychom pochopili teorii zvířecího magnetismu, její kulturní dopad a právě to, jak se jí podařilo být tak velkou, začneme rychlým časoprostorovým skokem do místa, kde se toto pseudovědecké šílenství skutečně ujalo: do předrevoluční Paříže.
MĚSTO SVĚTLA, LÁSKY A ZVÍŘECÍHO MAGNETISMU
Byl přelom 70. a 70. let 19. století. Francouzi (ve velké většině) trpěli zhoršujícím se nedostatkem potravin a rostoucí finanční krizí; Marie Antoinetta trávila stále více času pohádkovými zábavami s hosty v Petit Trianonu ve Versailles (její oblíbený výklenek v paláci, který zaměstnával 10 000 lidí na údržbu); francouzská móda, architektura, nábytek a spisy braly kontinent útokem.
Závěsy se snášely i na éru osvícenství, která z velké části našla své opory v kavárnách, salonech a klubovnách francouzského hlavního města. Kritik Stephen Jay Gould poukazuje na to, že pokud jde o zcela nové myšlenky, Paříž byla v té době „nejotevřenějším“ a nejživějším hlavním městem Evropy“ – městem, které “ intelektuální kvas nejvyššího řádu kombinovalo s nejodpornějším šarlatánstvím:
Německý lékař Franz Anton Mesmer, který opustil Vídeň (kde se dostal do problémů kvůli tomu, že nevyléčil – a pravděpodobně svedl – mladou slepou klavíristku) a v roce 1778 odcestoval do Paříže se svým osobitým šarmem, soukromými penězi a zdánlivě inovativními nápady.
KDO JE TEN CHLAP A PROČ CHCE, ABYCH PIL ŽELEZNÉ FILTRY?
Před svým příjezdem do Paříže už Mesmer z větší části rozvinul svou velkou teorii, která – „pokud lze v jeho myšlenkách vůbec najít soudržnost,“ říká Gould – „tvrdila, že vesmírem prostupuje jediná (a jemná) tekutina, která sjednocuje a spojuje všechna tělesa“. Tato sjednocující tekutina měla různá jména v závislosti na kontextu: planety obíhaly podle její síly v podobě gravitace, její projev jako prostý magnetismus určoval směr kompasu a jako tekutina, která proudí ve všech živých bytostech, byla nazývána „živočišným magnetismem“.
Ačkoli tato „jemná“ tekutina nemohla být ve skutečnosti extrahována a studována, předpokládalo se, že přesto ovlivňuje lidské tělo velkým způsobem. Mesmer tvrdil, že blokády v magnetickém toku člověka mohou způsobovat libovolné množství nemocí a stavů, od fyzických a psychických až po jednoduše nehmotné (mnozí jeho žáci také později tvrdili, že tyto blokády jsou jedinou příčinou nemocí).
Pro odstranění magnetické nerovnováhy a blokád léčil Mesmer a později vyškolení praktici (neboli „mesmeristé“) pacienty několika různými způsoby. Při individuálním sezení Mesmer lokalizoval magnetické „póly“ na těle člověka (což dokázal díky svému vlastnímu „neobyčejně silnému magnetismu“, říká Gould). Poté se dotýkal, držel nebo masíroval ty části pacientova těla, které tyto póly obsahovaly, aby vybil přebytečnou energii a/nebo obnovil rovnováhu – často přitom hluboce hleděl do očí (většina jeho pacientů byly ženy, ale ne všechny). V některých případech předepisoval svým pacientům pití „zmagnetizované“ vody, která obsahovala železné piliny, nebo přecházení magnetů po těle.
Vyvinul také nákladově efektivní skupinové procedury pro hromadné napravení osobní magnetické nerovnováhy. V salonu Mesmer instruoval až 20 lidí, aby si každý vzal tenkou kovovou tyčinku z baquety (nebo kádě) s údajně zmagnetizovanou vodou – někdy ozdobenou kovovými hoblinami – a přejel si s ní po pólech svého těla. Pokud bylo shromáždění větší než dvacet lidí, Gould uvádí, že „udělal smyčku z provazu od těch, kteří obklopovali baquet (a drželi železné tyče), k ostatním v místnosti a pak dal provazové skupině pokyn, aby vytvořila ‚hypnotický řetěz‘ tím, že podrží levý palec souseda mezi svým vlastním pravým palcem a ukazováčkem,“ čímž nechal magnetické impulzy proudit celou spojenou skupinou.
Aby nebyl Mesmer obviňován z toho, že svou léčbu využívá pouze k výdělku mezi bohatými, „zmagnetizoval“ údajně také řadu stromů, aby se jich nemocní z nižších vrstev mohli ve volném čase dotýkat a vybíjet přebytečný magnetismus.
FUNGOVALO TO?“
Existuje mnoho částečně zdokumentovaných případů (většinou samotným Mesmerem) pacientů, kteří se po mesmerické léčbě zřejmě uzdravili. Vědecky smýšlející jedinci v té době i v následujících staletích však naznačovali, že veškeré pozitivní účinky jeho služeb by se neměly přičítat magnetismu, ale spíše psychologickým prostředkům, tj. psychosomatickému léčení prostřednictvím síly sugesce. Doktor Mesmer k tomu zřejmě rozhodně vybízel, když k zesílení účinku používal nejen svůj hmatatelný šarm, ale také dobře umístěná zrcadla a „hudbu hranou na éterické tóny skleněné harmoniky, nástroje, který vyvinul Benjamin Franklin“.
Mesmerismus však rozhodně měl pozorovatelný vliv. Někteří pacienti (většinou ženy) se po léčbě dostávali do stavu šílenství, mlátili sebou a sténali, jak se v jejich těle přerozdělovala hladina živočišného magnetismu. Mesmer to podporoval a dokonce poskytl měkce zařízené „krizové pokoje“, kde mohli hosté – přivádění týmem asistentů – pohodlně překonávat své hypnotické záchvaty. Právě tento druh radostné, osvobozující hysterie vyvolané hypnotickými procedurami také vedl velkou část Mesmerových četných kritiků k podezření, že jeho praxe podporuje velmi nevhodnou, nespoutanou ženskou sexualitu, která se prostě nedělá (to a všechno to podlamování kolen).
Dvě komise jmenované králem Ludvíkem XVI. nakonec vědu o Mesmerově zvířecím magnetismu jednoznačně odmítly (v té druhé přísně zasedl Benjamin Franklin, vynálezce skleněné harmoniky) a do konce desetiletí tato praxe ve Francii fakticky zanikla. Infekce se však již uchytila a oddaní mesmeristé pokračovali ve vyzdvihování přínosů dobře zvládnutého zvířecího magnetismu jinde v Evropě až do počátku padesátých let 19. století.
JEDEN POSLEDNÍ MAGNETICKÝ VÝBĚR
Gould upozorňuje, že „vytrhávat člověka z jeho doby a posuzovat ho podle moderních měřítek a kategorií“ není příliš spravedlivé ani užitečné, zejména když vezmeme v úvahu skutečnost, že „hranice mezi vědou a pseudovědou nebyly v Mesmerově době tak jasně vymezeny“. Vzhledem k tomu, že se o německém lékaři dochovalo jen málo záznamů, prostě nevíme, „zda byl pouhým šarlatánem, prodávajícím vědomé falzifikáty pro slávu a zisk, nebo upřímně věřícím člověkem, oklamaným neméně než jeho pacienti.“
Mesmerismus měl také trvalý přínos a hodnotu pro vědce z různých oborů buď jako předchůdce, protiváha, nebo prostě jako případová studie; poskytl podnět k přemýšlení širokému okruhu filozofů, historiků a psychologů, a dokonce vedl k rozvoji statisticky užitečnější praxe, která žije dodnes: hypnózy.
A pokud vás navzdory generacím odpůrců napříč vědami tato myšlenka přesto zaujala natolik, že byste ji chtěli vyzkoušet, pravděpodobně nebude na škodu spojit si palce s přáteli, dotýkat se stromů nebo si nechat od obzvlášť magnetického kamaráda namasírovat kolena; od koktejlů s železnou fólií se však držte dál.