To, že je něco legální, ještě neznamená, že je to etické. Možná si myslíte, že je to samozřejmé, ale není, o čemž svědčí skutečnost, že mi nedávno jeden bývalý student řekl, že mu jeho profesor financí výslovně řekl, že pokud je něco legální, je to etické… tečka. Ten student – můj student – to samozřejmě věděl lépe a vyprávěl mi tu historku a přitom koulel očima.
Uveďme tedy věc na pravou míru a vysvětleme, proč legalita neurčuje etiku.
Nejprve můžeme postupovat tak, že vyjmenujeme několik protipříkladů:
- Většina druhů lhaní je naprosto legální, ale lhaní je obecně uznáváno jako neetické;
- Porušování slibů je obecně legální, ale je všeobecně považováno za neetické;
- podvádění manžela či manželky nebo přítele či přítelkyně je legální, ale neetické, i když pravidlo proti němu je možná více ctěno při jeho porušování;
- …a tak dále.
Chcete-li tedy tvrdit, že to, co je legální, je také etické, musíte překousnout strašně moc kulek a přijmout jako etické spoustu chování, které s velkou pravděpodobností přijmout nechcete.
Může se ovšem stát, že výše zmíněný profesor financí vůbec netvrdil nic obecného o vztahu mezi etikou a právem, ale místo toho chtěl jemněji poukázat na etické normy v konkurenčních oblastech. Koneckonců, etická pravidla jsou v kontradiktorních situacích odlišná a bylo by možné tvrdit, že ve vysoce regulovaném světě obchodu by se podniky měly cítit oprávněné pomáhat si jakýmikoliv strategiemi, které nejsou výslovně zakázány.
Toto zdůvodnění je však přinejlepším neúplné a nechává otevřenou jinou argumentační linii, která platí i v rámci konkurenčních domén a která by měla skutečně zarazit kůl do srdce nesmyslu „právní=etické“.
Konečné vyvrácení spočívá ve skryté kruhovitosti argumentace profesora financí, kterou můžeme osvětlit, když se zamyslíme nad procesem, při němž se něco stává nezákonným.
Přemýšlejte: na jakém obecném základě se něco stává nezákonným? Ponechme stranou případy, kdy bezohlední zákonodárci přijímají zákony jen proto, aby z nich měli prospěch oni sami nebo jejich přátelé. Ve všech legitimních případech zákonodárství má zákon vždy nějaký morální důvod – obecně buď proto, aby se lidem žilo lépe a bezpečněji (např. zákony o bezpečnostních pásech), nebo proto, aby bylo chráněno nějaké důležité právo (např. zákony o označování potravin).
Pokud by však měl pravdu výše zmíněný profesor financí, nebylo by možné najít morální zdůvodnění pro žádný nový zákon. Vždyť podle něj, je-li nějaké chování legální (právě teď), pak je eticky v pořádku (právě teď). Na jakém základě by tedy vůbec mohly být přijímány nové zákony? Určitě ne na etickém základě, protože podle hypotézy, je-li něco v současnosti legální, musí to být eticky v pořádku. Co když bude objeven nějaký nový strašlivý toxin, jehož použití v průmyslu by představovalo významné riziko pro pracovníky nebo spotřebitele? Měl by být zakázán? Podle profesora financí nelze. Jeho používání je přece legální, takže musí být etické; a pokud je etické, nemůže být postaveno mimo zákon.
Každý, kdo vám tvrdí nebo jen naznačuje, že cokoli je legální, je také etické, se s největší pravděpodobností oddává samoúčelným racionalizacím. Když se tato myšlenka objeví v soukromém sektoru, je pravděpodobné, že se někdo snaží ospravedlnit nějaké výnosné chování, které je neetické, ale ne-ještě nezákonné. Když se stejná myšlenka objeví v akademických kruzích, je pravděpodobnější, že se snaží zachovat vlastní zájem na tom, aby se vyhnuli těžké práci při zjišťování, které chování v podnikání je neetické a proč.
(Viz také heslo o právu z Concise Encyclopedia of Business Ethics)
.