Cisterciáci

Cisterciáci, vlastním jménem bílí mniši nebo bernardini, členové římskokatolického mnišského řádu, který byl založen v roce 1098 a pojmenován podle původního založení v Cîteaux (latinsky Cistercium), lokalitě v Burgundsku poblíž Dijonu ve Francii. Zakladateli řádu v čele se svatým Robertem z Molesme byla skupina benediktinských mnichů z opatství Molesme, kteří nebyli spokojeni s uvolněnou observancí svého opatství a toužili žít samotářským životem pod vedením nejpřísnějšího výkladu řehole svatého Benedikta. Roberta vystřídal svatý Alberic a po něm svatý Štěpán Harding, který se ukázal být skutečným organizátorem cisterciácké řehole a řádu. Nové předpisy vyžadovaly přísnou askezi; odmítly veškeré feudální příjmy a znovu zavedly manuální práci mnichů, která se stala hlavním rysem jejich života. Komunity mnišek přejímající cisterciácké zvyky vznikaly již v letech 1120-30, ale z řádu byly vyloučeny až do roku 1200, kdy mnišky začali duchovně i materiálně řídit bílí mniši.

Cisterciácká vláda byla založena na třech prvcích: (1) jednotnost – všechny kláštery měly dodržovat naprosto stejná pravidla a zvyklosti; (2) zasedání generální kapituly – opati všech domů se měli scházet na každoroční generální kapitule v Cîteaux; (3) vizitace – každý dceřiný dům měl být každoročně navštíven opatem zakladatelem, který měl zajistit dodržování jednotné kázně. Jednotlivé domy si zachovávaly vnitřní autonomii a jednotliví mniši patřili doživotně k domu, kde složili sliby; systém vizitací a kapitul zajišťoval vnější prostředky pro udržování norem a prosazování právních předpisů a sankcí.

Cisterciáci by možná zůstali relativně malou rodinou, kdyby osudy řádu nezměnil svatý Bernard z Clairvaux, který v roce 1112 nebo 1113 vstoupil do Cîteaux jako novic spolu s asi 30 příbuznými a přáteli. V roce 1115 byl vyslán jako zakládající opat do Clairvaux a od té doby byl růst řádu velkolepý. Žádný jiný řeholní řád se v tak krátké době tak výrazně nerozšířil. V době smrti svatého Bernarda byl celkový počet cisterciáckých opatství 338, z nichž 68 bylo založeno přímo v Clairvaux, a řád se rozšířil od Švédska po Portugalsko a od Skotska po země východního Středomoří.

Díky kompaktním rozsáhlým statkům a velkému počtu disciplinovaných neplacených pracovních sil mohli cisterciáci rozvíjet všechna odvětví zemědělství bez překážek panských zvyků. Při rekultivaci okrajových pozemků a zvyšování produkce, zejména vlny na rozsáhlých pastvinách ve Walesu a Yorkshiru, se cisterciáci významně podíleli na hospodářském pokroku 12. století a na rozvoji zemědělských technik a marketingu.

Zlatým věkem cisterciáků bylo 12. století. Ještě před jeho koncem však mnohá opatství porušovala některé z nejpodstatnějších stanov tím, že hromadila bohatství – přijímala kostely, villegiáty a desátky a prováděla obchodní transakce s vlnou a obilím. Také kázeň mohla upadat. Fenomenální rozmach řádu znemožnil dodržování předpisů o každoročních kapitulách a každoročních vizitacích dceřiných domů opaty mateřských domů. Navíc právo domů volit si své opaty bylo často nahrazeno komendačním systémem, v němž opaty, kteří obvykle nebyli členy řádu a často se starali pouze o příjmy opatství, jmenovali buď světští panovníci, nebo papež. Po protestantské reformaci cisterciáčtí mniši ze severní Evropy zmizeli a tam, kde přežili, bojovala opatství o existenci.

V průběhu 16. a 17. století nicméně došlo ve Francii k reformním hnutím. Za nejpozoruhodnější reformu, protože vedla k rozdělení observance, které přetrvává dodnes, lze považovat zejména úsilí Armanda-Jeana Le Bouthillier de Rancé, který se v roce 1664 stal opatem v La Trappe. Byl tak úspěšný v obnově vyvážené řehole mlčení, modlitby, manuální práce a odloučení od světa, že se různé pokusy o přísnou observanci začaly lidově spojovat s názvem trapisté.

Před modernizačními reformami II. vatikánského koncilu mniši řádu cisterciáků přísné observance (O.C.S.O.) spali, jedli a pracovali ve společném věčném mlčení; dodržovali také přísné posty, které vyžadovaly zdržovat se masa, ryb a vajec. Od 60. let 20. století však byly tyto praktiky upraveny a v mnoha klášterech již mniši nespí ve společných ložnicích, nedodržují půsty ani věčné mlčení. Modernizace římskokatolické církve, která kladla větší důraz na individualitu, vedla k různorodosti jednotlivých trapistických klášterů, zatímco dříve všechna opatství dodržovala jednotná pravidla a tradice.

Původní řád, nyní známý jako cisterciácký řád nebo cisterciáci společné observance (O.Cist.), zatím po mírnější reformě zahájené v roce 1666 pokračoval v poklidné prosperitě. Některé jeho kongregace se ve své praxi jen málo liší od přísné observance. V obou řádech došlo k oživení literární činnosti

.