Sebeúcta vs. sebepřijetí
Ačkoli spolu souvisí, sebepřijetí není totéž co sebeúcta. Zatímco sebeúcta se týká konkrétně toho, jak hodnotní nebo hodnotné se vidíme, sebepřijetí odkazuje na mnohem globálnější potvrzení sebe sama. Když jsme sebepřijímající, jsme schopni přijmout všechny aspekty sebe sama – nejen ty pozitivní, více „ceněné“ části. Sebepřijetí jako takové je bezpodmínečné, bez jakýchkoli výhrad. Můžeme si uvědomit své slabiny nebo omezení, ale toto vědomí nijak nenarušuje naši schopnost plně přijmout sebe sama.“
Svým klientům v terapii pravidelně říkám, že pokud chtějí skutečně zlepšit své sebehodnocení, musí prozkoumat, které části sebe sama ještě nejsou schopni přijmout. Protože mít se více rád nakonec souvisí hlavně se sebepřijetím. A teprve když se přestaneme odsuzovat, můžeme si zajistit pozitivnější pocit z toho, kým jsme. Proto věřím, že sebeúcta přirozeně vzroste, jakmile na sebe přestaneme být tak přísní. Právě proto, že sebepřijetí zahrnuje mnohem víc než jen sebeúctu, považuji ho za klíčové pro náš stav pohody.
Co v první řadě určuje naše sebepřijetí?“
Obecně, podobně jako v případě sebeúcty, jsme jako děti schopni přijmout sami sebe jen do té míry, do jaké se cítíme být přijati svými rodiči. Výzkumy prokázaly, že před osmým rokem věku postrádáme schopnost formulovat jasný, samostatný pocit sebe sama jiný než ten, který nám byl předán našimi vychovateli. Pokud nám tedy rodiče nebyli schopni nebo ochotni předat zprávu, že jsme přijatelní – tedy nezávislí na našem těžko kontrolovatelném, někdy chybném chování -, byli jsme připraveni vnímat sami sebe ambivalentně. Pozitivní ohledy, kterých se nám od rodičů dostávalo, mohly téměř zcela záviset na tom, jak jsme se chovali, a my jsme se bohužel naučili, že mnohé naše chování pro ně nebylo přijatelné. Takže tím, že jsme se ztotožňovali s tímto nepřijatelným chováním, jsme se nevyhnutelně začali považovat za nedostatečné.
Nepříznivé hodnocení rodičů navíc může jít a často jde daleko za hranice nesouhlasu s konkrétním chováním. Rodiče nám například mohou předávat celkové poselství, že jsme sobci – nebo že nejsme dost atraktivní, dost chytří, dost dobří či „hodní“ atd. V důsledku toho, na čem by se většina odborníků na duševní zdraví shodla, že odráží jemnou formu citového zneužívání, se téměř všichni začneme považovat za pouze podmíněně přijatelné. V důsledku toho se naučíme vnímat mnoho aspektů svého já negativně a bolestně internalizujeme pocity odmítnutí, které jsme příliš často zažili v rukou příliš kritických rodičů. Tento sklon k sebekritice je jádrem většiny problémů, které si v dospělosti nevědomky sami vytváříme.
Vzhledem k tomu, jak funguje lidská psychika, je téměř nemožné, abychom se nevychovávali podobně, jako jsme byli vychováváni původně. Pokud s námi naši vychovatelé jednali zraňujícím způsobem, v dospělosti najdeme nejrůznější způsoby, jak tuto nevyřešenou bolest přenést na sebe. Pokud jsme byli často ignorováni, peskováni, obviňováni nebo fyzicky trestáni, budeme v tomto sebepoškozování nějakým způsobem pokračovat. Takže když se „bijeme“, obvykle jen následujeme příklad svých rodičů. Protože jsme na nich byli v mládí tolik závislí, a tudíž jsme zažívali málo autority, abychom mohli skutečně zpochybnit jejich smíšený verdikt nad námi, cítili jsme se do značné míry povinni přijmout jejich negativní hodnocení jako platné. Neustále nás shazovali. Z historie je však známo, že rodiče nám mnohem častěji dají najevo, když uděláme něco, co jim vadí, než aby nás ocenili za naše prosociálnější chování.
K plnému pochopení našich současných výhrad k sobě samým je třeba připočíst také nesouhlas a kritiku, které se nám mohlo dostat od sourozenců, jiných příbuzných, učitelů, našich vrstevníků. Lze předpokládat, že téměř všichni vstupujeme do dospělosti postiženi určitými negativními předsudky. Sdílíme společnou tendenci obviňovat se nebo se považovat za vadné. Jako bychom všichni, ať už v jakékoli míře, trpěli stejným chronickým „virem“ pochybností o sobě samých.
Jak se stát sebepřijímavějšími?
Pěstování soucitu se sebou samými, zbavení se pocitu viny a učení se odpouštět si
Přijmout se bezpodmínečně by bylo téměř automatické, kdyby nám naši rodiče předávali převážně pozitivní poselství o nás – a my jsme vyrůstali v obecně příznivém prostředí. Pokud tomu tak ale nebylo, musíme se sami naučit, jak se „certifikovat“, jak potvrdit svou bytostnou OK-nost. A sotva naznačuji, že nezávislé potvrzení sebe sama má něco společného s tím, že se staneme samolibými, pouze se musíme zbavit zvyku se neustále soudit. Máme-li někdy hluboko v sobě zažít jako normální stav bytí osobní naplnění a duševní klid, musíme se nejprve postavit výzvě naprostého, bezvýhradného sebepřijetí.
Jak říká Robert Holden ve své knize Happiness Now! „Štěstí a sebepřijetí jdou ruku v ruce. Ve skutečnosti úroveň vašeho sebepřijetí určuje úroveň vašeho štěstí. Čím více sebepřijetí máte, tím více štěstí si dovolíte přijímat, přijímat a užívat. Jinými slovy, užijete si tolik štěstí, kolik věříte, že si zasloužíte .“
Možná více než cokoli jiného vyžaduje pěstování sebepřijetí, abychom rozvíjeli větší soucit se sebou samými. Teprve když dokážeme lépe pochopit a odpustit si věci, o kterých jsme se dříve domnívali, že musí být jen naší vinou, můžeme si zajistit vztah k sobě samým, který nám až dosud unikal.
Abychom mohli zaujmout láskyplnější postoj k sobě samým – klíčový předpoklad pro sebepřijetí -, musíme si uvědomit, že jsme se až dosud do značné míry cítili povinni dokazovat svou hodnotu druhým, stejně jako jsme zpočátku dospěli k závěru, že se musíme podřídit posuzující autoritě svých vychovatelů. Naše chování usilující o uznání od té doby jednoduše odráží dědictví podmíněné lásky našich rodičů.
Podstoupení takového srdečného zkoumání toho, co bych nazval naším dobře „univerzálním údělem“, téměř nevyhnutelně vyvolává zvýšený soucit se sebou samým. Právě díky tomuto soucitu se můžeme naučit mít se více rádi a vnímat se jako osoby, které si zaslouží lásku a úctu, a to právě „díky“ ochotě konfrontovat se s tím, co jsme dříve na sobě tak těžko přijímali.
V jistém smyslu si všichni neseme „jizvy podmíněné lásky“ z minulosti. Všichni patříme do řad „chodících zraněných“. A toto uznání naší společné lidskosti v nás může pomoci vzbudit nejen pocity obvykle zadržované laskavosti a dobré vůle vůči sobě samým, ale i vůči druhým.
Abychom se stali sebepřijímavějšími, musíme začít tím, že si řekneme, že vzhledem ke všem našim negativně zaujatým přesvědčením o sobě samých jsme udělali to nejlepší, co jsme mohli. V tomto světle musíme znovu prozkoumat zbytkové pocity viny, stejně jako mnohé naše sebekritiky a shazování. Musíme se sami sebe konkrétně zeptat, co na sobě nepřijímáme, a jako činitelé vlastního uzdravení vnést do každého aspektu sebeodmítání nebo popírání soucit a pochopení. Tím můžeme začít rozpouštět přehnané pocity viny a studu, založené na standardech, které jednoduše neodrážely to, co se od nás v danou chvíli dalo reálně očekávat.
Známý francouzský výrok „Tout comprendre, c’est tout excuser“ („pochopit vše znamená odpustit vše“) je výrok, který bychom měli aplikovat přinejmenším stejně tak na sebe jako na druhé. Čím lépe totiž dokážeme pochopit, proč jsme byli v minulosti nuceni jednat určitým způsobem, tím spíše budeme schopni se za toto chování omluvit a vyhnout se jeho opakování v budoucnu.
Přijetí sebe sama vyžaduje, abychom si začali uvědomovat, že nakonec vlastně za nic nemůžeme – ať už jde o náš vzhled, inteligenci nebo některé z našich pochybných chování. Ke všem našim činům nás přiměla určitá kombinace původu a biologie. Do budoucna určitě můžeme převzít odpovědnost za způsoby, kterými jsme ublížili druhým nebo s nimi špatně zacházeli. Máme-li však produktivně pracovat na tom, abychom se stali sebepřijímajícími, musíme tak činit se soucitem a odpuštěním v srdci. Musíme si uvědomit, že vzhledem k našemu dosavadnímu vnitřnímu naprogramování jsme se jen stěží mohli zachovat jinak.
Abychom se zbavili háčku a postupně se vyvinuli do stavu bezpodmínečného sebepřijetí, je nezbytné, abychom si osvojili postoj „sebeodpuštění“ za naše prohřešky. Nakonec možná dokonce dojdeme k poznání, že není co odpouštět. Bez ohledu na to, k jakému závěru jsme dříve dospěli, jsme byli v jistém smyslu vždy nevinní – dělali jsme to nejlepší, co jsme mohli, vzhledem k tomu:
- Co v nás bylo vrozené
- Jak naléhavé byly v té době naše potřeby
- Co jsme tehdy o sobě věřili
To, co nakonec určuje nejproblematičtější chování, souvisí s běžnými psychologickými obranami. Téměř hraničí s krutostí, když se obviňujeme nebo si vyčítáme, že jsme se chovali způsobem, o kterém jsme si tehdy mysleli, že se tak chovat musíme, abychom se ochránili před úzkostí, studem nebo citovým strádáním.
Přijetí našeho stínového já
Jako jakési P.S. k výše uvedenému, sebepřijetí zahrnuje také naši ochotu uznat a smířit se s částmi svého já, které jsme dosud možná popírali nebo se jim vyhýbali. Mám zde na mysli naše nedovolené nebo protispolečenské impulsy – naše stínové já, které nás v minulosti mohlo strašit nebo sabotovat. Přesto představuje podstatnou část naší přirozenosti a musí být funkčně integrováno, máme-li se stát celistvými. Dokud budeme odmítat přijmout odštěpené segmenty svého já, zůstane plné a bezpodmínečné sebepřijetí navždy mimo náš dosah.
Když jsme schopni chápavě pochopit původ těchto temných, recesivních fragmentů, jakékoliv sebehodnocení, které v nich má kořeny, nám začne připadat nejen nelaskavé, ale i nespravedlivé. Faktem je, že prakticky každý v sobě skrývá zakázané pudy a fantazie – ať už zahrnují brutální zranění někoho, kdo je nám protivný, uplatňování bezuzdné moci nad ostatními nebo běhání nahý po ulicích. Když si to dokážeme uvědomit, jsme také na dobré cestě k tomu, abychom sami sebe přijali bez podmínek. Když oceníme, že ať už je většina našich „zlých představ“ jakkoli bizarní nebo ohavná, pravděpodobně jde jen o málo víc než o vyfantazírované kompenzace nedůstojností, zranění nebo deprivace, které jsme zažili v minulosti, můžeme nyní znovu vnímat své „odchylky“ jako spíše normální.
Navíc, i když dospějeme k přijetí své stinné stránky, můžeme si stále udržet dobrovolnou kontrolu nad tím, jak se tyto naše části projevují – tedy způsobem, který může zajistit bezpečnost jak pro nás, tak pro druhé. Dokud jsme schopni se znovu spojit se svým nejhlubším, nejpravdivějším já, budeme vycházet z místa lásky a péče. Jako takovým nám skutečně nepřísluší dělat nic, co by porušovalo naše přirozené sklony k soucitu a ztotožnění se s celým lidstvem. Vlastnit a integrovat naše různé aspekty je transcendentní zkušenost. A když se již necítíme odděleni od druhých, doslova mizí jakýkoli zlovolný motiv jim ubližovat.
Sebpřijetí vs. sebezdokonalování
Mělo by být zřejmé, že sebepřijetí nemá nic společného se sebezdokonalováním. Nejde o to, abychom na sobě něco „napravovali“. Se sebepřijetím pouze potvrzujeme, jací jsme, s jakýmikoliv silnými a slabými stránkami, které máme.
Problémem jakéhokoliv zaměření na sebezdokonalování je, že takové zaměření nevyhnutelně podmiňuje sebepřijetí. Koneckonců se nikdy nemůžeme cítit zcela bezpečně nebo dostatečně dobře, dokud naše sebeúcta závisí na neustálém zlepšování se. Sebepřijetí je orientováno na přítomnost, nikoli na budoucnost. Sebepřijetí spočívá v tom, že už jsme v pořádku, bez jakýchkoli výhrad, tečka. Nejde o to, že bychom ignorovali nebo popírali své chyby či slabosti, jen je považujeme za nepodstatné pro naši základní přijatelnost.
Nakonec si sami stanovujeme normy pro své sebepřijetí. A jakmile se rozhodneme přestat sami sebe známkovat nebo vést se sebou účty, můžeme zaujmout postoj nehodnotícího odpuštění. Jakmile se totiž zdržíme svého celoživotního zvyku hodnotit a přehodnocovat sami sebe – a budeme se snažit spíše soucitně porozumět svému minulému chování -, zjistíme, že vlastně není co odpouštět. Jistě, můžeme si slíbit, že se v budoucnu polepšíme, ale přesto se můžeme přijmout přesně takoví, jací jsme dnes, bez ohledu na naše nedostatky.
Nemohu dostatečně zdůraznit, že je možné přijmout a milovat sebe sama a přitom se zavázat k celoživotnímu osobnímu růstu. Přijmout se takoví, jací jsme dnes, neznamená, že budeme bez motivace ke změnám nebo zlepšením, která nás učiní efektivnějšími nebo která obohatí náš život. Jde jen o to, že toto sebepřijetí není nijak vázáno na takové změny. Nemusíme vlastně nic dělat, abychom si sebepřijetí zajistili: Musíme pouze změnit způsob, jakým se na sebe díváme. Změna našeho chování se stává pouze otázkou osobních preferencí, nikoliv předpokladem většího sebepřijetí.
Jde skutečně o to, abychom vyšli z radikálně jiného místa. Má-li být sebepřijetí „zasloužené“, výsledkem tvrdé práce na sobě, pak je podmíněné. Průběžná „práce“ na přijetí sebe sama nemůže být nikdy dokončena. Dokonce i skóre A+ v jakémkoli úsilí, které používáme k hodnocení sebe sama, nám může nabídnout pouze dočasný oddech od našeho snažení. Sami sobě totiž dáváme najevo, že jsme tak hodnotní, jak hodnotný je náš poslední úspěch. Nikdy nemůžeme konečně „dospět“ do pozice sebepřijetí, protože jsme své úsilí o takové přijetí bezděčně definovali jako věčné.
Při dodržování takových perfekcionistických měřítek však možná bezděčně potvrzujeme, jak s námi jednali naši vlastní podmíněně milující rodiče. Rozhodně však nepotvrzujeme sami sebe – nebo se k sobě nechováme s laskavostí a ohleduplností, kterou nám naši rodiče nedokázali dostatečně poskytnout.
Jedině tehdy, když jsme schopni dát sami sobě bezvýhradné uznání – rozvíjíme-li větší soucit se sebou a soustředíme-li se mnohem více na svá pozitiva než na negativa – můžeme si konečně odpustit své chyby a vzdát se potřeby uznání druhých. Není pochyb o tom, že jsme udělali chyby. Ale to dělají i všichni ostatní. A v každém případě se naše identita sotva rovná našim chybám.
Nakonec, není důvod, proč bychom se nemohli rozhodnout právě teď proměnit svůj základní pocit toho, kdo jsme. A možná si budeme muset připomenout, že naše různé slabosti jsou součástí toho, co nás dělá lidmi. Kdyby všechny naše chyby a nedostatky náhle zmizely, podle mé oblíbené teorie bychom se okamžitě proměnili v bílé světlo a zmizeli z povrchu této planety. V rámci snahy o bezpodmínečné sebepřijetí bychom tedy mohli být na své nedokonalosti dokonce do jisté míry hrdí. Koneckonců, kdybychom byli v první řadě mimo kritiku, nikdy bychom neměli příležitost postavit se této jedinečné lidské výzvě.