Na konci 60. let se z Los Angeles přestěhovala na východ do Cambridge ve státě Massachusetts. Jako studentka Harvardu/Radcliffe, oboru sociální vztahy a africká studia, navštěvovala kurzy a ponořila se do bouřlivého kulturního a politického dění ve městě. „Nemohla jsem se dočkat, až se vrátím tam, kde byli folkaři a protiválečné hnutí a hnutí za občanská práva,“ říká. „Na konci 60. let se v Cambridgi odehrávalo tolik skvělých hudebních a politických scén.“ A také, dodává se smíchem, „poměr kluků a holek na Harvardu byl čtyři ku jedné, takže všechny tyhle věci mi hrály do karet.“
Raitt se už v té době hluboce zabýval folkovou hudbou a blues. Seznámení s albem „Blues at Newport 1963“ ve čtrnácti letech zažehlo její zájem o blues a slide kytaru a mezi hodinami na Harvardu zkoumala tyto a další styly na koncertech v místních kavárnách. Tři roky po nástupu na vysokou školu se Bonnie začala věnovat hudbě na plný úvazek a krátce nato se stala předskokankou žijících velikánů blues. Od Mississippi Freda McDowella, Sippieho Wallace, Son House, Muddyho Waterse a Johna Lee Hookera získala z první ruky lekce života i neocenitelné techniky vystupování.
„Jsem si jistá, že pro mě bylo neuvěřitelným darem nejen přátelit se s největšími bluesmany, kteří kdy žili, ale také se učit, jak hráli, jak zpívali, jak žili své životy, vedli svá manželství a mluvili se svými dětmi,“ říká. „Měla jsem obzvlášť velké štěstí, protože mnozí z nich už nejsou mezi námi.“
O mladé rusovlasé bluesmance, jejím oduševnělém, neafektovaném způsobu zpěvu a jejím neobyčejném vhledu do bluesové kytary se rychle rozkřiklo. Společnost Warner Bros. ji vypátrala, podepsala s ní smlouvu a v roce 1971 vydala její debutové album „Bonnie Raitt“. Její interpretace klasických bluesových skladeb Roberta Johnsona a Sippieho Wallace udělala na kritiky silný dojem, ale přítomnost zajímavých melodií současných písničkářů, stejně jako několik ukázek její vlastní tvorby, naznačovaly, že tato umělkyně se nebude omezovat na žádnou škatulku nebo styl.
V průběhu následujících sedmi let natočila šest alb. Po albech ‚Give It Up‘, ‚Takin‘ My Time‘, ‚Streetlights‘ a ‚Home Plate‘ následovalo v roce 1977 album ‚Sweet Forgiveness‘, na kterém se objevil její první hitový singl, drsná memphiská/R&B úprava skladby „Runaway“ od Del Shannona. V osmdesátých letech následovaly tři nominace na Grammy, když vydala desky „The Glow“, „Green Light“ a „Nine Lives“. Kompilace nejlepších momentů z těchto alb Warner Bros (plus dva dříve nevydané živé duety) vyšla v roce 1990 pod názvem „The Bonnie Raitt Collection“. Všechna tato alba Warneru byla digitálně remasterována a znovu vydána.V přestávkách mezi nahráváním, když zrovna nepálila dálnice na turné se svou kapelou, se věnovala benefičním vystoupením a projevům na podporu celé řady záslužných věcí, například kampani za zastavení války ve Střední Americe, účasti na projektu Sun City proti apartheidu, vystoupení na historických koncertech No Nukes v Madison Square Garden v roce 1980, spoluzaložení organizace MUSE (Musicians United for Safe Energy) a práci na ochranu životního prostředí a za práva žen a původních obyvatel Ameriky.
Po navázání spolupráce se společností Capitol Records v roce 1989 dosáhla Bonnie nové úrovně popularity a uznání kritiky. V roce 1990 získala čtyři ceny Grammy – tři za album „Nick of Time“ a jednu za duet s Johnem Lee Hookerem na jeho průlomovém albu „The Healer“. Během několika týdnů se album „Nick of Time“ dostalo na první místo (nyní je pětinásobně platinové). Ještě větší úspěch přineslo album „Luck of the Draw“ (1991, sedmkrát platinové), které vystřelilo na vrchol hitparád dva singly – „Something to Talk About“ a „I Can’t Make You Love Me“ – a přidalo jí další tři ceny Grammy. Dvojnásobně platinové album „Longing in Their Hearts“, vydané v roce 1994, obsahovalo hit „Love Sneakin‘ Up On You“ a bylo oceněno Grammy za nejlepší popové album. V roce 1995 následovalo živé dvojCD a film „Road Tested“ (nyní k dispozici na DVD). Vedle jejího vlastního setu obsahuje duety s Bryanem Adamsem, Jacksonem Brownem, Brucem Hornsbym, Ruth Brownovou, Charlesem Brownem a Kim Wilsonovou.
Po všech oceněních a poctách a desetiletích prakticky nepřetržitého koncertování za sebou Bonnie pokračovala ve své aktivitě a hostování na deskách mnoha přátel, včetně Ruth Brown, Charlese Browna, Keb‘ Mo, Ladysmith Black Mambazo a Bruce Cockburna, a také na tribute deskách pro Richarda Thompsona, Lowella George a Peta Seegera. V roce 1996 získala další Grammy za nejlepší rockový instrumentální výkon za spolupráci na skladbě „SRV Shuffle“ z hvězdného alba „Tribute to Stevie Ray Vaughan“ a pokračovala ve své „dvojí kariéře“, když vystupovala se svým otcem Johnem na koncertech i na jeho albu „Broadway Legend“, které bylo nominováno na Grammy a vyšlo v roce 1995.
V roce 1998 se vrátila do studia s novým týmem spolupracovníků, aby vytvořila album „Fundamental“, jeden ze svých nejobjevnějších projektů, který signalizoval její rostoucí touhu „trochu otřást věcmi“. Inspirována hudbou zimbabwského mistra world-beatu Olivera Mtukudziho napsala Bonnie s Paulem Bradym a Dillonem O’Brianem první singl „One Belief Away“.
V březnu 2000 byla Bonnie uvedena do Rock and Rollové síně slávy; následovalo její přijetí do Hollywood Bowl Hall of Fame spolu s jejím otcem v červnu 2001.
Po skončení turné Fundamental se vrátila do studia se svou veteránskou kapelou na cestách, aby nahrála desku „Silver Lining“, která vyšla v roce 2002. Album ‚Silver Lining‘, které obsahovalo Bonniinu úžasnou interpretaci titulní skladby z pera Davida Graye, na Grammy nominovanou píseň „Gnawin‘ On It“ a hitový singl „I Can’t Help You Now“, bylo mnoha kritiky považováno za jedno z nejlepších alb její kariéry. Album propagovala dlouhým světovým turné, jehož součástí byl i její festival Green Highway a ekologické partnerství propagující na koncertech a benefičních akcích palivo BioDiesel, životní prostředí a alternativní energetická řešení. V roce 2003 vydala u společnosti Capitol retrospektivní album „The Best of Bonnie Raitt“.
Raittová se nadále věnovala dalším hostováním, včetně ohromujícího duetu „Do I Ever Cross Your Mind“ na poslední desce Raye Charlese „Genius Loves Company“, která získala cenu Grammy za album roku, a duetu na albu „True Love“ skupiny Toots & The Maytals, které získalo cenu Grammy. Její průlomové album „Nick of Time“ z roku 1989 bylo zremixováno pro prostorový zvuk a vydáno společností Capitol Records v roce 2004 jako DVD-Audio a získalo nominaci na cenu Grammy v nově vytvořené kategorii Nejlepší album s prostorovým zvukem.
V roce 2003 se také zúčastnila proslulého seriálu Martina Scorseseho pro PBS „The Blue’s“, zahrála dvě písně ve filmu Wima Wenderse „The Soul of a Man“ a připojila se k hvězdnému obsazení filmu „Lightning in a Bottle“, živého koncertního filmu o blues, který režíroval Antoine Fuqua. Podílela se také na písních pro dva filmy společnosti Disney, „The Country Bears“ a „Home on the Range“. Hrála na kytaru ve skladbě na albu Stevieho Wondera „A Time To Love“ a objevila se v televizní/DVD poctě „Music l0l:
‚Souls Alike‘, její vůbec první album, které nese označení „Produced by Bonnie Raitt“, debutovalo v září 2005 na 19. místě žebříčku Billboard 200, vyvolalo široký ohlas kritiky a posunulo Raitt zpět na cesty. Byla také vybrána jako zahajovací umělec pro pořad VH1 „Classic Decades Rock Live!“. CD/DVD. V srpnu 2006 vyšlo CD ‚Bonnie Raitt and Friends‘ s Norah Jones, Benem Harperem, Alison Krauss a Keb‘ Mo‘.
V době kolem vydání alba ‚Souls Alike‘ se společně s Jacksonem Brownem a Kebem Mo‘ zúčastnila historického turné „Vote For Change“, které předcházelo prezidentským volbám v roce 2004, a poté znovu při volbách v roce 2008 uspořádala řadu benefičních koncertů a benefičních recepcí na podporu voleb a hlasování v klíčových demokratických senátních volbách. V roce 2007 se Bonnie spojila se svými přáteli z organizace MUSE (Musicians United for Safe Energy) Jacksonem Brownem a Grahamem Nashem a zahájila kampaň, jejímž cílem bylo zabránit legislativní záchraně jaderného průmyslu, a vytvořila webové stránky www.nukefree.org, které slouží jako informační a síťové centrum pro aktivisty za bezpečnou energii. V srpnu 2011 uspořádala skupina MUSE velmi úspěšný benefiční koncert v amfiteátru Shoreline, aby získala finanční prostředky na pomoc Japonsku (po ničivém zemětřesení, tsunami a roztavení jaderných reaktorů Daichi-Fukušima na začátku roku) a také nejaderným organizacím po celém světě.
.