Neuplyne týden, aby se v mainstreamových médiích neobjevila nová zpráva o nebezpečí používání technologií. Zrovna nedávno jsem zahlédl jeden, který hovořil o tom, jak nás chytré telefony dělají hloupějšími.

Původní studie citovaná ve zprávě je však ve skutečnosti spíše o tom, že mobilní telefony nám pomáhají být více intuitivní než analytičtí a brání nám „přemýšlet“. Ale je obzvlášť zajímavé, že se tato studie, stejně jako mnoho dalších, rámuje jako „strach z technologií“.

Napadá mě, proč se mnozí lidé zřejmě tolik bojí technologií? Abychom na tuto otázku odpověděli, musíme zvážit motivaci a možná se i podívat na místo, kde se tento argument objevuje nejčastěji, tedy v souvislosti s dětmi a vzděláváním.

Myslete na děti

Před několika lety vyvolala televize ABC v mainstreamových médiích kontroverzi, když v jedné z epizod pořadu Škola hrou ukázala moderátora, který používal počítač-hračku k posílání e-mailů a chytrý telefon-hračku k „tweetování“ svých přátel.

ABC tehdy uvedla, že jejím záměrem bylo propagovat předměty, které se dnes staly součástí každodenního života. Zajímavé jsou však zejména ohlasy na tuto epizodu, které vyjadřují strach z technologií.

Například komentáře k výše uvedenému odkazovanému článku byly převážně negativní, přičemž dva ze tří komentujících se domnívali, že děti by neměly být vystavovány e-mailu a sociálním sítím.

Podobný jev jsem zaznamenal v roce 2012 u článku deníku The Courier Mail o výzkumu Twitteru ve třídě, který jsem provedl s kolegou Jeremym Novakem z Southern Cross University. The Courier Mail vedle příběhu provedl také průzkum, v němž se čtenářů ptal: „Měli by mít studenti možnost pokládat učitelům ve třídě otázky na Twitteru?“. Na anketu odpovědělo více než 3 000 lidí, přičemž více než 90 % hlasovalo záporně.

Jako pedagogové se s tímto postojem učitelů setkáváme každý den. Například údaje Paula Forstera z Queenslandské univerzity uvádějí, že více než 40 % učitelů, které vybral, se cítí „vyvedeno z míry“, když ve třídě vidí mobilní telefon. Ve skutečnosti Paul uvedl, že z neoficiálních důkazů vyplývá, že nejčastějším přístupem mnoha zaměstnanců byl zákaz používání mobilních telefonů ve třídě, spíše než jejich podpora.

Jako odborník na vzdělávací technologie považuji tento typ reakce veřejnosti na zavádění technologií za ohromující. Technologie jsou nyní nedílnou součástí našeho každodenního života. Společnost jako taková by neměla technologie hanět, ale přijmout je jako nezbytnou součást života v informačním věku.

Děti jsou technologiemi často fascinovány. To nemusí být nutně tak špatné. Raúl Hernández González/Flickr

Úzkost z telefonu v kapse

Přesto údaje australského statistického úřadu ukazují, že aktivních mobilních telefonů je v Austrálii téměř stejně – 17 kusů.4 milionů k prosinci 2012 – než lidí, kteří je obsluhují – 18,4 milionu dospělých ve věku 15 let a více k červnu 2012.

Abs také uvádí, že v roce 2009 (http://www.abs.gov.au/ausstats/[email protected]/Lookup/by%20Subject/1370.0~2010~Chapter~Children%20and%20mobile%20phones%20(4.8.5.3.2). Zdá se tedy, že ačkoli téměř každý dospělý v Austrálii má mobilní telefon a tři čtvrtiny dětí ho mají také, mnoho lidí (včetně učitelů) se zdráhá, aby se děti o této technologii učily nebo ji používaly ve třídě.

Proč tomu tak je? Odpověď může souviset s kulturou, která technologie obklopuje. Je dlouhodobě zdokumentováno, že různé generace mají k technologiím rozdílný postoj. A začíná být zřejmé, že typický příslušník generace X – „digitální přistěhovalec“ – nejenže má obavy, jak technologie používat, ale ani nutně nevidí přínos v tom, že technologie vůbec má.

Koně pro kurzy znamenají technologie pro děti

Henry Ford je (často nesprávně citovaný) výrok: „Kdybych se zeptal svých zákazníků, co chtějí, řekli by, že rychlejšího koně“. A možná to platí i pro technologie ve výuce. Zatímco naši „digitálně domorodí“ žáci technologie přijímají, naši učitelé „digitální přistěhovalci“ možná nadále hledají „lepšího koně“ a přitom ignorují technologie, které už má každý žák v kapse nebo batohu.

Jak to tedy překonat? Náš výzkum v této oblasti stále probíhá, ale zdá se, že to, co je potřeba, je kulturní změna. Namísto toho, abychom se postavili a říkali učitelům, aby začlenili technologie do výuky, bychom se měli více snažit o to, aby učitelé začlenili technologie do svého každodenního života.

Pokud se učitel naučí používat tablet, zatímco sedí doma na gauči, nebo číst tweety na svém smartphonu cestou do práce, začne pak chápat, jak technologie fungují. Pak se stane součástí jejich kultury a je pravděpodobnější, že ji budou chtít i ve své třídě.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.