Aplikovaná etika se odlišuje od normativní etiky, která se zabývá normami správného a nesprávného chování, a od metaetiky, která se zabývá povahou etických vlastností, výroků, postojů a soudů.
Ačkoli se tyto tři oblasti etiky zdají být odlišné, jsou také vzájemně propojené. Použití přístupu aplikované etiky často vychází z určitých normativních etických teorií, jako jsou následující:
- Utilitarismus, kde se praktické důsledky různých politik posuzují na základě předpokladu, že správná politika bude ta, která povede k největšímu štěstí. Hlavní vývoj této teorie pochází od Jeremyho Benthama a Johna Stuarta Milla, kteří rozlišovali mezi činem a pravidlem utilitaristické morálky. Pozdější vývoj tuto teorii rovněž upravil, zejména Henry Sidgwick, který zavedl myšlenku motivu nebo záměru v morálce, a Peter Singer, který zavedl myšlenku preference v morálním rozhodování.
- Deontologická etika, pojetí založené na „pravidlech“, tj. že existuje povinnost vykonat „správné“ jednání bez ohledu na skutečné důsledky (ztělesněná pojmem Immanuela Kanta Kategorický imperativ, který byl středobodem Kantovy etické teorie založené na povinnosti). Další klíčovou deontologickou teorií je přirozený zákon, který významně rozvinul Tomáš Akvinský a který je důležitou součástí učení katolické církve o morálce.
- Etika ctností, odvozená z Aristotelova a Konfuciova pojetí, která tvrdí, že správné jednání bude to, které zvolí vhodně „ctnostný“ činitel.
Někdy se tyto normativní etické teorie střetávají, což představuje problém při snaze řešit etická dilemata v reálném světě. Jedním z přístupů, který se pokouší překonat zdánlivě nemožný rozkol mezi deontologií a utilitarismem (jehož rozkol je způsoben opačným přijetím absolutního a relativistického morálního názoru), je argumentace založená na případech, známá také jako kazuistika. Kazuistika nezačíná teorií, ale vychází z bezprostředních skutečností reálného a konkrétního případu. Ačkoli kazuistika využívá etickou teorii, nepovažuje etickou teorii za nejdůležitější rys morálního uvažování. Kasuisté, jako například Albert Jonsen a Stephen Toulmin (The Abuse of Casuistry 1988), zpochybňují tradiční paradigma aplikované etiky. Namísto toho, aby vycházeli z teorie a aplikovali teorii na konkrétní případ, začínají kazuisté u konkrétního případu samotného a poté se ptají, jaké morálně významné rysy (zahrnující jak teorii, tak praktické úvahy) by měly být v daném případě zohledněny. Jonsen a Toulmin ve svých pozorováních lékařských etických komisí poznamenávají, že shoda na zvláště problematických morálních případech často vzniká, když se účastníci soustředí na fakta případu, a nikoli na ideologii nebo teorii. Rabín, katolický kněz a agnostik se tak mohou shodnout na tom, že v tomto konkrétním případě je nejlepším postupem odepření mimořádné lékařské péče, i když se neshodnou na důvodech, které podporují jejich individuální postoje. Tím, že se účastníci morální debaty soustředí na případy, a ne na teorii, zvyšují možnost shody.
.