BackgroundEdit
Bradstreetová nechala svou po domově toužící imaginaci shromáždit zásobu učenosti ke slávě Boží a k vyjádření zvídavé mysli a citlivého, filozofického ducha.
Příklady této po domově toužící imaginace vidíme v její básni „Dialog mezi starou a novou Anglií“, která zdůrazňuje vztah mezi vlastí a koloniemi jako rodičovský; a dává ujištění, že pouto mezi oběma zeměmi bude pokračovat. Naznačuje také, že cokoli se stane s Anglií, ovlivní i Ameriku. V básni se často mluví o Anglii jako o „matce“ a o Americe jako o „dceři“, což zdůrazňuje pouto, které Bradstreet cítí ke své vlasti.
Alas, dear Mother, fairest Queen and best,
With honour, wealth, and peace happy and blest,
What ails the head thy, and cross thine arms,
And sit i‘ the dust to sigh these sad alarms?
Jaká záplava nových běd tak převálcuje
Chválu tvé věčně slavné říše?
Co znamená tento naříkavý tón, tento truchlivý převlek?
Ah, řekni to své dceři; možná s tebou soucítí.
Zamýšlené publikumEdit
Díla Anne Bradstreetové bývají určena členům její rodiny a jsou zpravidla intimní. Například v Bradstreetové básni „Mému drahému a milujícímu manželovi“ je cílovým publikem její manžel Simon Bradstreet. Ústředním bodem této básně je láska, kterou chová ke svému manželovi. „Cením si tvé lásky víc než celých dolů zlata“. Pro Bradstreetovou je manželova láska cennější než ty nejlepší poklady, které tato země nabízí. Dává také svému manželovi najevo, že nic nemůže naplnit lásku, kterou ke svému muži chová. Verše: „Má láska je taková, že ji řeky nemohou uhasit.“ Řeky představují smrt, vůči níž je podle ní oheň její lásky nezranitelný. Poslední verš básně to shrnuje slovy: „Pak, když už nežijeme, můžeme žít navždy.“
V „Dopise manželovi nepřítomnému na veřejném pracovišti“ píše Bradstreetová dopis svému manželovi, který je od ní pryč a pracuje ve svém zaměstnání. Bradstreetová používá k popisu svého manžela různé metafory. Nejviditelnější použití metafory, které Bradstreetová používá, je přirovnání jejího manžela k ročním obdobím. Když odejde léto, brzy přijde zima. Léto lze vnímat jako období štěstí a tepla. Zimu lze naopak vnímat jako pochmurnou a chladnou. Bradstreetové manžel je její Slunce, a když je s ní, je vždy léto. Je šťastná a hřeje ji láska, kterou jí manžel přináší, když je nablízku. Když její manžel odejde z domova za prací, vše se pak změní v zimu. Pro Bradstreetovou je to smutné, chladné období a přeje si, aby se její manžel brzy vrátil. „Vrať se, vrať se, sladký Sole, z Kozoroha.“ Chce, aby její manžel věděl, že ho potřebuje a že bez něj je všechno pochmurné. Nezajímá ji, co si myslí ostatní. Není určena nikomu jinému než svému manželovi. Bradstreet ví, že situace je nevyhnutelná, léto tu nemůže být pořád a brzy přijde zima. Práce jejího manžela je důležitá. Nemůže tam být pořád a občas musí odejít. „Dokud tě příroda svým smutným rozhodnutím neodvolá.“ Jediné, co ji drží při životě, je to, že i když jsou od sebe daleko, jsou spolu zajedno.
Při čtení Bradstreetových děl a poznávání jejího cílového publika si můžeme udělat představu o tom, jaký byl život puritánských žen. Podle webu U.S. History.org se puritánské ženy musely účastnit bohoslužeb, nesměly však mluvit ani se modlit. Ženy se také nesměly účastnit městských shromáždění ani se podílet na projednávaných rozhodnutích. Jestliže puritánské ženy měly být na veřejnosti vidět a ne slyšet, pak lze říci, že většina jejich děl není určena k veřejné spotřebě.
Bradstreetová nebyla zodpovědná za to, že se její spisy staly veřejnými. Bradstreetův švagr John Woodbridge poslal její dílo k vydání. Bradstreetová byla spravedlivá žena a její poezie neměla za cíl na sebe upozornit. Ačkoli jsou díla Bradstreetové v dnešním světě proslulá, přesto bylo velkým rizikem, že v době, v níž žila, byla její díla publikována. To, že publikovala, by nebylo považováno za typickou roli puritánské ženy.
TémataEdit
Úloha ženy je častým tématem, které se v Bradstreetových básních vyskytuje. Bradstreet žil v puritánské společnosti a nesouhlasil se stereotypní představou, že ženy byly v roce 1600 podřízeny mužům. Od žen se očekávalo, že budou trávit veškerý čas vařením, úklidem, péčí o děti a uspokojováním všech potřeb svého muže. Ve své básni „In Honour of that High and Mighty Princess Queen Elizabeth of Happy Memory“ Bradstreet toto přesvědčení zpochybňuje.
„Now say, have women worth? or have they none?Or had they some, but with our queen is’t gone?Nay Masculines, you have thus taxt us long,But she, though dead, will vindicate our wrong,Let such who say our Sex is void of Reason,Know tis tis a Slander now, but once was Treason.“
Dalším opakujícím se tématem v Bradstreetově díle je smrtelnost. V mnoha svých dílech píše o své smrti a o tom, jak ovlivní její děti a další osoby v jejím životě. Opakování tohoto tématu smrtelnosti lze považovat za autobiografické. Vzhledem k tomu, že její dílo nebylo určeno veřejnosti, narážela na své vlastní zdravotní problémy a na své přesvědčení, že zemře. Kromě své zdravotní anamnézy (neštovice a částečné ochrnutí) se Bradstreetová a její rodina potýkaly s velkým požárem domu, který je připravil o střechu nad hlavou a o všechny osobní věci. Doufala, že na ni její děti budou vzpomínat v dobrém a uctí její památku v básni „Před narozením jednoho z jejích dětí“: „Pokud ve mně byla nějaká hodnota nebo ctnost, ať to žije čerstvě v tvé paměti.“
Bradstreetová je také známá tím, že svou poezii používala jako prostředek ke zpochybňování vlastního puritánského přesvědčení; její pochybnosti ohledně Božího milosrdenství a její boj o to, aby v něj nadále věřila, jsou příkladem básní jako „Verše o spálení našeho domu“ a „Na památku mého drahého vnoučete“. Její díla ukazují konflikt, o němž by se mnozí puritáni necítili dobře, kdyby o něm mluvili, natož aby o něm psali.
V „Prologu“ Bradstreetová ukazuje, jak společnost banalizuje úspěchy žen. Obecné přesvědčení, že ženy by měly dělat jiné věci, například šít, a ne psát básně.
„Jsem protivná každému karpujícímu jazykuKdo říká, že mé ruce jehla lépe padne, perem básníka všichni opovrhují, měla bych se tak mýlit.Vždyť takovou navzdory házejí na ženský rozum:Když to, co dělám, se osvědčí, nepostoupí to, řeknou, že je to stol’n, nebo že to byla náhoda.“
V „Mému drahému a milujícímu manželovi“ Bradstreetová vyznává svou nehynoucí lásku k Simonovi slovy: „Tvá láska je taková, že ji nemohu nijak splatit, nebesa tě odmění mnohonásobně, prosím“. Její hluboké vášně se opět objevují v „Dopise manželovi, nepřítomnému ve veřejném zaměstnání“. Její otevřená náklonnost k manželovi pomáhá čtenářům pochopit Bradstreetové temperament.
Anne Bradstreetová psala jinou formou než ostatní spisovatelé její doby. Je to dáno především tím, že své pocity psala do knihy, aniž by věděla, že je někdo bude číst. V básni „Dopis mému manželovi“ mluví o ztrátě manžela, když je pryč.
„Mám ráda zemi v tomto ročním období jitro černé, mé slunce je pryč.“ Anne zde vyjadřuje své pocity ze stesku po manželovi, když je pryč.
„Mým chybám, které dobře znáš, jsem dala pohřbít v zapomnětlivém hrobě; pokud ve mně byla nějaká hodnota ctnosti, ať žije čerstvě v nich paměť“. Anne vyjadřuje pocit, že chce, aby na ni její děti vzpomínaly v dobrém, nikoli ve špatném světle.
ToneEdit
Bradstreetová ve své poezii často používala sarkastický tón. V první stati „Prologu“ tvrdí, že „pro mé sprosté pero jsou toosuperior věci“, čímž naráží na přesvědčení společnosti, že se nehodí k psaní o válkách a zakládání měst, protože je žena. Instanza pět Bradstreet pokračuje v projevování ironie tvrzením „kdo říká, že mi do ruky lépe padne jehla“. To je další příklad jejíhokastického hlasu, protože společnost v této době očekávala, že ženy budou spíše vykonávat domácí práce než psát poezii.
Ačkoli Anne Bradstreetová prožila ve svém životě mnoho těžkostí, její básně jsou obvykle psány v nadějném a pozitivním tónu. V celé své básni „Vzpomínka na mého drahého vnuka Simona Bradstreeta“ se zmiňuje o tom, že i když svého vnuka ztratila na tomto světě, jednoho dne se s ním znovu setká v nebi. V básni „Upon theBurning of Our House“ Bradstreetová popisuje svůj dům v plamenech, ale nesobecky prohlašuje, že „bohatství je dost, víc nepotřebuji“. PřestožeBradstreetová přišla o mnoho svých hmotných věcí, zachovala si pozitivnípřístup a díky Bohu zůstala silná.
ČtyřveršíUpravit
Bradstreetová napsala čtyři čtyřverší: „Roční doby“, „Živly“, „Humory“ a „Věky“, která umožnila její „rozvoj jako básnířky z hlediska technického řemesla, když se naučila umělecky ztvárnit formu.“
První dvě čtyřverší byla pro Bradstreetovou nejúspěšnější. Ústředním napětím v jejím díle je napětí mezi radostí ze světa a přesvědčením o jeho marnosti.