Čtrnáctá kapitola knihy Římanům je zajímavým literárním dílem. Často je špatně chápána a často zneužívána, přesto nabízí duchovně smýšlejícímu studentovi mnoho poučení. Je konfrontována s řadou problémů.
Text vychází z přechodného období náboženských dějin, kdy mnoho konvertitů ke Kristu přecházelo z jednoho velkého božského systému (mojžíšský režim) do jiného (křesťanský věk).
Vzhledem k různorodému původu, náboženskému i kulturnímu, na straně Židů i pohanů vzniklo mnoho problémů, které ohrožovaly jednotu Kristova těla. V této kapitole je proto uvedena řada zásad, které by při svědomitém dodržování pomohly tuto potenciálně výbušnou situaci zlepšit.
Přemýšlejte o některých okolnostech rozebíraných v této kapitole a všimněte si aplikací, které jsou relevantní pro každou dobu. Před pokračováním v tomto článku by bylo užitečné si kapitolu přečíst.
Slabí vs. silní
V širším kontextu tohoto oslovení staví apoštol do protikladu ty, kteří jsou „slabí“ (14,1), a ty, kteří jsou „silní“ (15,1). Pečlivé zvážení příslušných údajů vede k závěru, že silnější jsou ti, kteří mají větší míru křesťanské „víry“ (14,1-2.22-23). Silnější víra je ta, která se vyznačuje přesnějším chápáním křesťanského učení (srov. 10,17).
Silnější (znalejší) víra například vnímá, že určité druhy masa, formálně „nečisté“ podle Mojžíšovy ekonomie (Leviticus 11), již nejsou zakázány těm, kdo jsou v Kristu. Tito svatí pochopili, že určité „dny“, dříve považované za „svaté“, od nynějška podle Kristova zákona za takové považovány nejsou.
Soucit se slabými
Silný křesťan musí projevovat trpělivost, aby pochopil, že slabí nedosáhli úrovně poznání, kterou mají zralejší (v. 2-3). Silný proto musí projevovat soucit a trpělivost a dopřát slabému čas k růstu, aby tak dosáhl takové úrovně chápání, aby mohl v Kristu pokročit, aniž by porušil své svědomí (v. 5-6, 13, 15-16).
Jednota mezi křesťany
Paul důrazně napomíná bratry, aby byli jednotní ve věcech, které se nedotýkají integrity křesťanské víry, např, konzumace určitých pokrmů nebo uctívání určitých dnů.
Ti, kdo se svědomitě zdržují konzumace „nečistého“ masa, neměli být odsuzováni. I když jejich poznání bylo neúplné, mysleli to dobře; a jejich snaha, i když mylná, směřovala k tomu, aby přinesla slávu Bohu. Podobně člověk, který odmítal pracovat v sobotu, přestože toto omezení bylo v Kristu zrušeno (Ef 2,13n; Kol 2,14-17), tak činil z nejčistších pohnutek – aby uctil svého Stvořitele (v. 6).
Tito křesťané s upřímně chápanými rozdíly, s různou úrovní poznání a s odlišným stupněm citlivosti svědomí byli napomínáni, aby usilovali o jednotu v Kristu. Ježíšova věc a hodnota duše musí být prvořadá a v mnoha případech musí být bratři v Kristu ochotni raději ustoupit jeden druhému, než aby způsobili bolest v srdci a rozdělení.
Znamená to, že základní doktrinální pravdy mohou být odsunuty na vedlejší kolej kvůli tomu, aby se vyhovělo heretikům nebo aby se uklidnil každý „mrzout“ v církvi? Neznamená. Takový základní pohled na tento vznešený text by Písmo v mnoha jednotlivostech nutil k sebekontrole. Zrušil by všechny pasáže, které vyžadují kázeň a v případě nutnosti přerušení společenství s těmi, kdo vedou zhýralý život a/nebo prosazují destruktivní, protikřesťanské učení.
Křesťané se musí řídit tím, co přispívá k pokoji; musíme usilovat o vzájemné budování, ne naopak (v. 19). To vše se má samozřejmě dít v atmosféře věrnosti pravdě.
Cena duše
Inspirovaný apoštol varuje každé Boží dítě, aby nebylo kamenem úrazu a nestavělo bratrovi do cesty (v. 13). Nežijeme izolovaným životem (v. 7). To, co člověk dělá, ovlivňuje ostatní.
Pokud křesťan bezcitně přehlíží slabost svého bratra, vědomě zraňuje jeho svědomí, nestará se o duši toho člověka, a takové jednání má za následek „zkázu“ slabšího bratra (v. 15), nebylo marné samotné Kristovo dílo ve prospěch této vzácné duše? A kdo bude sdílet vinu za toto odpadnutí?“
Zachování citlivosti svědomí
Paul napomíná, že když křesťan přistoupí k určitému jednání, musí si být „ve své mysli plně jistý“ (v. 5), že to, co dělá, neporušuje jeho svědomí. Svědomí je citlivý nástroj a je nejcennějším obdarováním člověka, které ho „postrkuje“ správným směrem, jak roste v poznání.
Svědomí není konečným arbitrem dobra a zla (Přísloví 14,12); je třeba ho vychovávat. Na svém místě je však cenným Božím darem a křesťan se musí chránit před jeho zatvrzením (srov. Ef 4,19; 1 Tim 4,2).
Proto Pavel v závěru kapitoly varuje, že dělat něco v rozporu se svým svědomím (i když jde o nábožensky či eticky neutrální záležitost), je hřích. Člověk musí být schopen (například v případě konzumace „masa“) jíst nebo pít „z víry“, tj. s čistým svědomím (v. 23). Čisté svědomí nečiní špatný čin správným, ale porušené svědomí může pro daného člověka učinit správný čin (z hlediska jeho základní podstaty) špatným.
Vrchní soud náleží Bohu
Žádný křesťan nemá schopnost nahlížet do srdce jiného Božího dítěte a posuzovat pohnutky jeho jednání (1 Sam 16,7; 1 Kor 2,11). Proto musíme v mnoha věcech přenechat konečné posouzení Bohu, který vždy učiní to, co je správné (1 Mojžíšova 18,25). Při konečném zúčtování jsme zodpovědní Pánu, ne svým bratřím (v. 4, 8-12, 22).
V takovém případě se od nás nevyžaduje, abychom celý svůj život přizpůsobovali osobnímu přesvědčení svých méně informovaných příbuzných v Kristu. Kdyby tomu tak bylo, neměli bychom žádné církevní budovy, žádné křtitelnice, žádné biblické hodiny v den Páně, žádnou biblickou literaturu, žádné individuální poháry pro přijímání, žádné plně podporované kazatele, žádné firemní sirotčince, žádnou církevní dobročinnost vůči nekřesťanům atd. V průběhu let se proti těmto účelům postavili dobře smýšlející, ale pomýlení bratři.
Jak již bylo uvedeno, máme odpovědnost za to, abychom záměrně nezraňovali jejich ducha a nezapojovali se do veřejných, lehkovážných činů, které by mohly ohrozit spasení jiného člověka. Je zde křehká rovnováha a při jejím sledování je zapotřebí mnoho moudrosti.
Paulův příklad
Paul byl Židem v nejvyšším slova smyslu. Jeho věrnost mojžíšskému systému byla bez výčitek. Když poučoval své židovské bratry o pokročilejších prvcích evangelia, uznával dočasný záměr v Zákoně. Jeho dopisy jsou plné potvrzení o zrušení Zákona. Mojžíšův zákoník neposkytoval žádný prostředek konečného ospravedlnění. Stačí si přečíst argumentaci v několika jeho listech (např, Římanům, Galaťanům, Efezským, 2. Korintským a Kolosanům), abychom viděli jasný obraz týkající se této záležitosti.
A přesto byl velký apoštol stále vnímavý k duchovním potřebám svých židovských bratří a vynakládal úsilí, aby se přizpůsobil jejich nepochopení, dokud nebyli schopni dospět k bohatšímu pochopení pravdy.
Ačkoli Pavel věděl, že s obřízkou není spojeno žádné spasení (Gal 5,2.6), přesto nechal Timoteje, svého kazatelského společníka, jehož otec byl pohan, obřezat, aby neurážel potenciální židovské konvertity (Sk 16,3).
Věděl, že v chrámovém obřadu není žádná spásná ctnost, přesto se podvolil očistnému obřadu, aby zmírnil výbušnou situaci v Jeruzalémě (Sk 21,26). Tento nesobecký čin ho stál čtyři roky vězení (Sk 24,27; srov. 28,30). Apoštol otevřeně potvrdil svou ochotu podřídit se lidem s nižším vzděláním pro dobro jejich duší (1 Kor 9,19-23). Jaký muž!“
Praktické aplikace
V předchozích částech tohoto článku jsem se pokusil vyložit zásady, které velký Boží apoštol vyslovil ve čtrnácté kapitole listu Římanům. Někdy je však mnohem obtížnějším úkolem aplikovat Bohem předepsané zásady na reálné životní situace v moderním světě, ale v zájmu pravdy je třeba vyvinout duchovně laděné, studijní úsilí.
V této souvislosti musím říci toto: V příliš mnoha případech křesťané nechtějí vyvinout osobní studium a individuální analytickou zdatnost, aby hledali moudré aplikace pro řešení napjatých křesťanských vztahů, s nimiž se setkávají.
Příliš často se stává, že chtějí starším nebo kazateli předložit „fakta“ o své situaci a nechat si od nich předat již úhledně zabalené rozhodnutí. A když na ně někdo naléhá, aby si vzali biblické principy a hledali aplikace v nejlepším zájmu všech zúčastněných stran, někdy se brání a občas se vrhají na toho, kdo se jim snaží pomoci v růstu jejich studijních návyků.
Kromě toho je nemálo těch, kteří prostě nemohou tolerovat jakoukoli míru flexibility mezi bratry, s nimiž nesdílejí dokonalou shodu (a kdo ji kdy sdílí?). Spíše jsou připraveni „sepsout“, „označit“ a/nebo „vyloučit“ každého, kdo neodpovídá jejich měřítkům. Profesionální „lovec odměn“ nemůže dlouho přežít, pokud není na stopě oběti. Je to smutný stav věcí, když je člověk nejšťastnější, když šlehá po bratru v Kristu.
Představme si však zcela reálný příklad, s nímž se občas setkávají zbožní křesťanští bratři:
Krásná rodina se obrátila ke Kristu ze sekty sedmého dne, s níž byla řadu let spjata a v níž se angažovala více než povrchně. Jsou to poctiví, oddaní studenti Písma svatého a brzy zjistí, že Mojžíšův zákon s jeho sobotními povinnostmi dnes neplatí. Jsou o tom přesvědčeni a dokáží to obdivuhodně obhájit.
Mají však několik problémů. Jednoduše se nemohou cítit dobře, když v sobotu pracují na zahradě; z dlouholetého zvyku si tento den raději vyhrazují pro studium Bible nebo jiné, především duchovní činnosti. Měli by být zesměšňováni, pokud se tak rozhodnou? Pokud dávají přednost tomu, aby se sedmý den v týdnu nezúčastnili míčového zápasu nebo jiné rekreační aktivity, neměli by být milováni a respektováni?“
A co když se stane, že se při církevní hostině nemohou s čistým svědomím podílet na pečené šunce nějaké sestry nebo na sportovcově talíři se smaženým sumcem? Nemohou být jejich dlouholeté stravovací návyky brány s úctou, místo aby jim někdo naznačoval, jak je taková abstinence „hloupá“?
Ochrana svědomí slabých má mnohem větší hodnotu než ukojení necitlivé kritiky jejich farizejských bratří, kteří se snaží cedit komáry, zatímco velbloudi jsou usazeni v jejich vlastních „pravověrných“ hrdlech.
Závěr
Kéž Bůh pomůže každému z nás vdechnout vonné výpary Římanům 14, strávit zásady tohoto velkolepého vyprávění, a tak být ochoten zbavit se svých malicherných sklonů k vlastnímu prospěchu pro konečný cíl, kterým je větší počet obyvatel v nebi. Heslem křesťana by mělo být: „Soucit bez kompromisů.“