Altajská jazyková rodina

Altajská jazyková rodina odvozuje svůj název od oblasti pohoří Altaj, kde se předpokládá, že tyto jazyky mohly vzniknout. Zahrnuje 66 jazyků, kterými mluví přibližně 250 milionů lidí (Ethnologue). Mluvčí altajských jazyků žijí na rozsáhlém území, které se rozkládá od severovýchodní Sibiře po Perský záliv a od Baltského moře po Čínu, přičemž většina z nich se soustřeďuje kolem Střední Asie. O historickém vývoji altajských jazyků existuje jen málo písemných údajů. Například nejstarší mongolské písemné záznamy pocházejí ze 13. století n. l., zatímco ty mandžuské až ze 17. století n. l.

O altajské jazykové rodině existují dvě názorové školy.

• Altajská škola tvrdí, že mongolská, tunguzská a turkická skupina spolu s korejštinou a japonštinou vzešly ze společného prapůvodního *protoaltajského jazyka. Zastánci této teorie poukazují na typologické podobnosti mezi těmito jazyky.
• Antialtajská škola tvrdí, že typologické podobnosti mezi členskými jazyky nejsou důsledkem jejich společného původu, ale spíše intenzivních výpůjček a dlouhodobých kontaktů mezi nimi. Je třeba poznamenat, že status korejštiny a japonštiny jako členů altajské jazykové rodiny je obzvláště sporný.

Altajské jazyky se obvykle dělí do tří hlavních skupin. Hlavní jazyky každé skupiny jsou uvedeny níže.

Klikněte zde pro zobrazení interaktivních map altajských jazyků.

Stav

Devět altajských jazyků, včetně korejštiny a japonštiny, má ve svých zemích oficiální status.

.

Všechny jazyky tunguzské skupiny a některé jazyky mongolské a turkické skupiny jsou ohroženy nebo jim hrozí zánik.

Dialekty

Jazyky této skupiny, zejména ty, kterými se mluví ve více než jedné zemi, mají řadu dialektů, z nichž některé nejsou vzájemně srozumitelné. Všimněte si, že níže uvedené dialekty se mohou dále dělit na menší regionální variety v rámci jedné země.

• Severní uzbečtina, kterou se mluví v Uzbekistánu, a jižní uzbečtina, kterou se mluví v Afghánistánu, se od sebe liší řadou rysů.
• Jižní altajština a severní altajština, kterými se mluví v Rusku, nejsou vzájemně srozumitelné.
• Jižní ázerbájdžánština, kterou se mluví v Íránu, a severní ázerbájdžánština, kterou se mluví v Ázerbájdžánu, se od sebe výrazně liší ve výslovnosti, gramatice a slovní zásobě.
• Balkánská gagauzská turečtina se liší od gagauzštiny, kterou se mluví v Moldavsku, stejně jako od chorasánské turečtiny, kterou se mluví v Íránu, a turečtiny, kterou se mluví v Turecku.

Struktura

Zvukový systém

Zvukové systémy altajských jazyků jsou poměrně jednoduché.

• Slabiky v altajských jazycích se obvykle skládají ze souhlásky + samohlásky.
• Všechny mají jeden společný rys, a to samohláskovou harmonii, což je typ fonologického procesu, který ukládá omezení, které samohlásky se mohou ve slově nacházet blízko sebe. Existují dva druhy samohlásek. Přední samohlásky, které se tvoří v přední části úst, např. /i/, /e/, a zadní samohlásky, které se tvoří v zadní části úst, např. /a/, /u/, /o/. Například rodilá turkická slova mohou obsahovat pouze všechny přední nebo všechny zadní samohlásky a všechny přípony a afixy musí odpovídat samohlásce slabiky, která jim ve slově předchází. Samohláska na začátku slova může vyvolat asimilaci ostatních samohlásek v tomto slově, např. v turečtině ev- ‚dům‘ + -ler ‚množné číslo‘ je evler ‚domy‘; çocuk- ‚dítě‘ + -ler ‚množné číslo‘ je çocuklar ‚děti‘. V prvním příkladu jsou všechny samohlásky ve slově evler přední samohlásky. Ve druhém příkladu jsou všechny samohlásky ve slově çocuklar zadní samohlásky.
• Altajské jazyky většinou připouštějí jen málo souhláskových shluků. Například turečtina povoluje několik souhláskových shluků ve finální pozici slova, ale v iniciální pozici nejsou povoleny žádné shluky. Výjimky se vyskytují ve slovech převzatých z jiných jazyků.

Gramatika

Altajské jazyky jsou aglutinační. Aglutinační jazyk je takový, v němž každý afix obvykle zastupuje jednu gramatickou funkci, např. „minulý čas“, „množné číslo“ nebo „mužský rod“. Tyto afixy se navzájem neslučují a nemění svůj tvar, jako je tomu v evropských jazycích (např. v angličtině -s v sings představuje 2. osobu + singulár). Jednoduše se k sobě přidávají do řetězce. Občas tak mohou vznikat dlouhá slova, která v evropských jazycích odpovídají frázím nebo dokonce celým větám, např, mongolský eke-yin-iyen ‚vlastní matky‘ (Britannica).

Podstatná jména, přídavná jména a zájmena

Altajská podstatná jména se silně skloňují,

• Kvantita slov se neshoduje s podstatnými jmény v čísle a přídavná jména se neshodují s podstatnými jmény v rodě, pádu ani čísle.
• Podstatná jména jsou volitelně označena číslem, např, v turečtině atlar ‚koně‘ (at ‚kůň‘ + lar ‚množné číslo‘).
• S podstatnými jmény v jednotném čísle se používají číslovky a jiná kvantifikující slova.
• Rod se většinou gramaticky neoznačuje.
• Podstatná jména se označují pro pád. Počet pádů se v jednotlivých jazycích liší. Například turečtina má šest pádů, mandžuština pět, zatímco Evenkové jich mají až čtrnáct. Mongolské jazyky navíc připouštějí dvojí pády, např,eke-yin-dür ‚k/u matky‘, doslova matka + genitiv + dativ + lokál‘ (Britannica).
• Přídavná jména se neskloňují a neshodují se s podstatnými jmény, která modifikují.
• Rozlišuje se inkluzivní my (zahrnující posluchače) a exkluzivní my (vylučující posluchače).
• Demonstrativa se používají místo zájmen třetí osoby, tj, „tyto“ nebo „ty“ místo „oni“.
• Neexistuje žádný určitý člen, ale místo něj se může použít přivlastňovací tvar zájmena.

Slovesa

Altajská slovesa jsou mimořádně složitá.

• Slovesa ve většině altajských jazyků nemají vyznačenou shodu v osobě a čísle se svými předměty.
• Turkické jazyky mají několik slovesných kmenů, například přítomný, budoucí, aorist, kondicionál, subjunktiv a dva minulé časy. Čas a nálada se označují pomocí afixů, které se k těmto kmenům přidávají.
• Turečtina má dva minulé časy. Důkazový minulý čas se používá, když je událost všeobecně známá nebo když byl mluvčí svědkem události. Naproti tomu inferenční minulý čas se používá, když byla událost mluvčímu nahlášena nebo je jím odvozena.
• Existuje mnoho pomocných sloves, která se mohou vzájemně přidávat do řetězce. Pomocná slovesa následují za hlavním slovesem.
• Pomocná slovesa následují za slovesem.

Pořadí slov

Pořadí slov v altajských jazycích je obvykle subjekt-objekt-sloveso. Číslovky a kvantifikační slova následují za modifikovaným podstatným jménem, zatímco přídavná jména mu předcházejí. Pomocná slovesa obvykle následují za hlavním slovesem. Otázky se tvoří pomocí tázací částice nebo tázacího slova bez modifikace slovosledu. Z pragmatických důvodů předcházejí složky věty, které nesou starou informaci, složkám s novou informací.

Slovní zásoba

Tři větve altajské rodiny mají poměrně málo příbuzných slov, tj. slov společného původu. Jejich základní slovní zásoba je v podstatě domácí, i když si hojně vypůjčují z jiných jazyků. Z větší části byla jejich slovní zásoba ovlivněna sousedními jazyky a jazyky koloniálních mocností, které je ovládaly. Například středoasijské a sibiřské jazyky, kterými se mluví na územích dříve ovládaných carským Ruskem a později SSSR, jako je jakutština a evenština, mají mnoho výpůjček z ruštiny, zatímco turkické jazyky, kterými se mluví na území bývalé Osmanské říše, jako je kazaština, uzbečtina a kyrgyzština, mají velké množství arabských a perských výpůjček. Jazyky v kontaktu s čínštinou, jako je mandžuština, převzaly mnoho čínských administrativních, politických, kulturních a vědeckých termínů. Altajské jazyky si také vzájemně vypůjčovaly, např, mandžuština z mongolštiny.

Obecně platí, že jádro slovní zásoby altajských jazyků má tendenci být podobnější napříč jazyky, které patří do jedné větve, než napříč celou altajskou rodinou, jak je vidět na názvech číslovek 1-10.

Písmo

Altajské jazyky se píší různým písmem, některé z nich ve více než jednom. Mnohé z nich zůstávají dodnes z velké části nepsané. Níže je uveden přehled písemných systémů a seznam altajských jazyků, které je používají.