6 hlavních typů úzkostných poruch

Definice a konceptualizace úzkosti prošla od jejího původního klinického vzniku průkopníky psychologie a psychiatrie, jako byl Sigmund Freud, změnami. Podle odborné knihy, která je často používána jako doplněk řady textů APA Kaplan and Sadock’s Synopsis of Psychiatry, rozlišování mezi úzkostí, strachem a úzkostnými poruchami zahrnuje následující:

• Strach představuje emocionální reakci na skutečnou nebo představovanou bezprostřední hrozbu.
• Úzkost představuje emocionální reakci na nějakou vnímanou budoucí hrozbu.
• Úzkostné poruchy představují psychické poruchy, které mají společné rysy nadměrné úzkosti a/nebo strachu.
• Určení toho, co představuje nadměrnou úzkost nebo strach, vychází z pojmů stavová a rysová úzkost.
• Traitová úzkost se týká personalizovaných vnitřních pocitů, které má každý člověk, ale liší se v tom, kdy lidé prožívají úzkost nebo strach podle stejné nebo podobné ohrožující situace.
• Stavová úzkost se týká celkového trvání úzkostných epizod, a to tak, že když je přítomna hrozba nebo je vnímána jako bezprostředně hrozící, jedinci prožívají úzkost nebo strach, a když je hrozba odstraněna, úzkost nebo strach by se měly rozptýlit.
• Jedinci s úzkostnými poruchami prožívají stavovou úzkost po dobu mnohem delší, než by se za normálních okolností očekávalo vzhledem ke stejné úrovni ohrožení, a prožívají mnohem intenzivnější pocity úzkosti/strachu, než by se vzhledem k povaze skutečné nebo vnímané hrozby očekávalo.

Jedinci s úzkostnými poruchami tedy prožívají mnohem intenzivnější úzkost, než by se v dané situaci očekávalo, a často prožívají úzkost po dobu mnohem delší, než by se vzhledem k dané situaci očekávalo. Kromě toho se u jedinců, kteří prožívají strach, obvykle aktivují oba mechanismy boje nebo útěku (v závislosti na okolnostech), zatímco u jedinců prožívajících úzkost se obvykle aktivují pouze mechanismy útěku.

U jedinců s úzkostnými poruchami je aktivace mechanismu útěku způsobena změnami v autonomním nervovém systému (ANS). Pokud tyto změny ANS trvají delší dobu, mohou být škodlivé jak pro emocionální, tak pro fyzickou pohodu člověka. Dlouhodobá aktivace mechanismu útěku má například za následek uvolňování hormonů, jako jsou kortikosteroidy, které jedince krátkodobě připravují na útěk tím, že zvyšují některé tělesné funkce a snižují činnost jiných. Tyto změny jsou určeny pro krátkodobé reakce a tyto hormony mají také dlouhodobé škodlivé účinky na oblasti centrálního nervového systému.

O hlavních typech úzkostných poruch je stručně pojednáno níže. Tyto popisy jsou převzaty z Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch – pátého vydání Americké psychiatrické asociace. U všech úzkostných poruch musí chování, které se u jedince projevuje, vážně ovlivňovat jeho schopnost fungovat v každodenním životě. Chování, které z nich vyplývá, nelze lépe vysvětlit nějakou jinou poruchou (např. jinými duševními poruchami, některými kognitivními problémy, jako jsou problémy spojené s vývojovým problémem nebo úrazem hlavy, nebo jiným zdravotním stavem) a/nebo užíváním drog či léků.

Kořen zneužívání návykových látek je u každého jedince jedinečný, ale často se setkáváme s tím, že závislost se vyskytuje současně s úzkostí. Pro ty, kteří se potýkají s oběma problémy, využívá Desert Hope Treatment Center integrovaný léčebný přístup, který řeší úzkost a závislost zároveň. Desert Hope může vám nebo vašemu blízkému poskytnout léčebné terapie, které řeší jak závislost, tak jakoukoli doprovodnou poruchu. Objevte více informací o léčbě souběžně se vyskytujících poruch i o dalších úrovních péče v Desert Hope!

Oddělovací úzkostná porucha

Oddělovací úzkostná porucha nastává, když se u někoho projevuje strach nebo úzkost, které jsou považovány za nepřiměřené odloučení od člověka (nadměrné vzhledem k jeho věku a úrovni kognitivního/emocionálního vývoje)

Tyto epizody přiměřeného strachu nebo úzkosti se obvykle projevují konzistentním projevem, který zahrnuje čtyři nebo více z následujících bodů:

• Rekurentní epizody nadměrné úzkosti buď při odloučení od osoby, nebo když očekávají odloučení od osoby nebo od domova
• Rekurentní epizody nadměrných obav ze ztráty hlavních postav, na které jsou vázány
• Rekurentní epizody nadměrných obav z nějaké události, která povede k odloučení od osoby nebo domova
• Rekurentní odmítání opustit domov nebo osobu (např.g., učitel ve škole) kvůli obavám z odloučení
• Rekurentní strach z toho, že zůstane sám
• Rekurentní epizody odmítání spát mimo osobu nebo místo
• Rekurentní noční můry o odloučení
• Rekurentní noční můry o odloučení
• Rekurentní stížnosti na nemoc, když vnímají, že budou odděleni od osoby

Trvání těchto opakujících se úzkostných nebo strachových epizod musí být u dětí a dospívajících nejméně čtyři týdny, a šest měsíců nebo déle u dospělých. Děti obvykle projdou formálně definovaným a předvídatelným vývojovým obdobím, kdy je separační úzkost běžná, a malé děti vykazující separační úzkost v důsledku normálního vývoje nejsou diagnostikovány s touto poruchou. Jedná se o poměrně častou poruchu vyskytující se u dětí (s prevalencí asi 4 % všech dětí). U dospělých je méně častá.

Specifická fobie

Fobie jsou nadměrné obavy nebo úzkosti z určité situace nebo objektu, které jsou považovány za výrazně nepřiměřené skutečné hrozbě. Obávaný objekt nebo situace téměř vždy vyvolává okamžitou reakci strachu nebo úzkosti.

Důsledkem strachu nebo úzkosti je řada dysfunkčních chování, jejichž cílem je vyhnout se dané situaci nebo objektu.

Osoba musí toto chování i nadměrný strach vykazovat po dobu nejméně šesti měsíců.

Je samozřejmě uznávána řada různých fobií, z nichž většina skutečně představuje potenciálně ohrožující situace nebo objekty, jako jsou hadi, pavouci, létání, pobyt v uzavřených prostorách atd. Velmi zřídka se setkáváme s fobickými reakcemi na neškodné předměty nebo události, například s fobiemi zaměřenými na věci, jako jsou židle.

Sociální úzkostná porucha (sociální fobie)

Sociální úzkostná porucha je charakterizována nadměrnou úzkostí nebo strachem týkajícím se alespoň jedné sociální situace, v níž bude osoba pod drobnohledem ostatních lidí. Mezi tyto situace mohou patřit například situace, kdy je člověk poprvé s neznámými lidmi, kdy je pozorován při jídle, a samozřejmě i skutečné vystupování před ostatními, například mluvení na veřejnosti. Jedinci se sociální úzkostnou poruchou mají nejčastěji pocit, že budou v důsledku těchto interakcí poníženi, a obvykle se těmto situacím vyhýbají. Pokud jsou nuceni vystupovat, budou tak zpravidla činit pod extrémním nátlakem.

Prožívání úzkosti v těchto případech musí být značně neúměrné skutečnému ohrožení v dané situaci a musí být také výrazně nadměrné, pokud se vezme v úvahu, jak se ve stejné situaci cítí většina lidí. Například většina lidí pociťuje úzkost, když má pronést projev před ostatními; aby však bylo možné v této situaci diagnostikovat sociální úzkostnou poruchu, musí jedinec vykazovat poměrně extrémní strachové nebo úzkostné chování a také řadu dysfunkčních chování spojených s vyhýbáním se situaci nebo snahou ji zvládnout.

Panická porucha

Panická porucha se skládá ze dvou hlavních rysů:

• Prožívání opakovaných neočekávaných záchvatů paniky
• Projevující se po dobu nejméně jednoho měsíce nebo déle obdobími nadměrných obav z prožití dalšího záchvatu a/nebo maladaptivním chováním, jehož cílem je vyhnout se budoucím záchvatům

Záchvaty paniky jsou extrémní a intenzivní období úzkosti nebo strachu, které ovlivňují jak fyzické fungování jedince (např.g., bušení srdce, pocení, třes, pocity dušení nebo neschopnosti dýchat, extrémní nevolnost, závratě, zimnici, bolesti na hrudi atd), tak i emoční fungování (např. pocit, že se člověk zblázní, pocit, že je odtržen od reality, pocit, že je odtržen od vlastního těla, strach ze ztráty kontroly nebo strach ze smrti). Počet jedinců, kteří občas zažívají záchvaty paniky nebo úzkosti, jak je mnozí nazývají, je ve skutečnosti poměrně vysoký. U většiny lidí se v důsledku prožívání těchto krátkých období extrémní úzkosti nerozvine panická porucha. U jedinců, u nichž se záchvaty paniky opakují a kteří se je snaží zvládnout nefunkčním způsobem, je tato porucha diagnostikována.

Důležité je zmínit, že se záchvaty paniky může být spojena řada různých tělesných a duševních stavů. Jedinci, kteří zažívají opakované záchvaty paniky, by měli podstoupit kompletní lékařské vyšetření, protože mohou být známkou endokrinního problému (např. onemocnění štítné žlázy), kardiovaskulárního problému nebo jiného závažného zdravotního problému. Pokud jedinec zažívá záchvaty paniky, které lze spojit s určitou tělesnou poruchou, např. srdečním onemocněním, měl by se řešit tento tělesný stav na rozdíl od snahy o využití psychiatrického nebo psychologického přístupu k léčbě.

Agorafobie

Agorafobie je stav, který byl dříve nejčastěji spojován s rozvojem panické poruchy; stal se však samostatnou diagnózou. Agorafobie spočívá ve strachu nebo extrémní úzkosti z toho, že se člověk ocitne ve dvou nebo více různých situacích, kdy se domnívá, že z nich nemůže uniknout. Mezi tyto situace patří:

• Být na otevřeném prostranství
• Být v davu lidí
• Být mimo svůj domov sám
• Být v nějaké formě veřejné dopravy
• Být na nějakém uzavřeném místě, včetně obchodů, divadel atd.

Často se u člověka objevují příznaky, které jsou velmi podobné příznakům panické ataky, a to buď při pomyšlení na danou situaci, nebo při pobytu v ní.

Generalizovaná úzkostná porucha

Generalizovaná úzkostná porucha je porucha, která je považována za chronickou (musí se vyskytovat většinu dní po dobu nejméně šesti měsíců) a představuje nadměrný strach nebo úzkost (či obavy) z mnoha různých typů událostí. Lidé s generalizovanou úzkostnou poruchou jsou často považováni za bojácné nebo neurotické v tom smyslu, že se jim zdá, že se prostě všeho obávají a ze všeho mají úzkost.

APA zaznamenává šest specifických příznaků, které se u těchto osob musí projevovat po dobu šesti měsíců. Dospělí musí trvale vyjadřovat tři z nich, zatímco u dětí stačí, aby se v průběhu šesti měsíců projevil pouze jeden příznak.

.