Plukovník John M. Chivington zaútočil na nic netušící vesnici indiánů kmene Čejenů a Arapahů, která tábořila u Sand Creeku. Vypověděl to očitý svědek: „Myslím, že jsem tam viděl ležet celkem asi sedmdesát mrtvých těl, z toho větší část žen a dětí. Mohlo tam být třicet starých a mladých bojovníků; zbytek byly ženy a malé děti různého věku a velikosti.“
Boj by násilný. Navzdory četným smlouvám poptávka po domorodé půdě prostě rostla a rostla až do bodu, kdy se racionální kompromis zhroutil. Na Západě vznikaly místní dobrovolnické milice, které měly zajistit jeho bezpečné osídlení a rozvoj. Domorodí Američané stále hůře snášeli, že jsou zatlačováni na méně žádoucí území.
Brutalita, která následovala, byla tak strašlivá jako žádný jiný konflikt v dějinách Spojených států. Masakrem u Sand Creeku se obě strany urychlily a od konce občanské války až do 90. let 19. století sklouzly po spirále krutých bojů.
Masakr
Sand Creek byla vesnice s přibližně 800 indiány kmene Šajenů v jihovýchodním Coloradu. Místní náčelník Black Kettle se obrátil na pevnost armády Spojených států s žádostí o ochranu pro svůj lid. Dne 28. listopadu 1864 byl ujištěn, že jeho lidé nebudou v Sand Creeku rušeni, protože území bylo Čejenům přislíbeno smlouvou z roku 1851. Následujícího dne se tento slib ukázal jako nehorázná lež.
Ráno 29. listopadu obklíčila Sand Creek skupina zvaná Coloradští dobrovolníci. V naději na uklidnění situace vztyčil Black Kettle na znamení přátelství americkou vlajku. Velitel dobrovolníků, plukovník John Chivington, toto gesto ignoroval. „Zabijte a skalpujte všechny, malé i velké,“ řekl svým vojákům. S těmito slovy se pluk vrhl na vesnici a zabil asi 400 lidí, z nichž většinu tvořily ženy a děti.
Vůdce Black Kettle
Brutalita byla extrémní. Chivingtonovy jednotky se dopouštěly hromadného skalpování a vykuchávání. Někteří Čejeni byli zastřeleni při pokusu o útěk, jiní byli zastřeleni s prosbou o milost. Zprávy uváděly, že vojáci dokonce ze sportu vyprázdnili své pušky na vzdálené kojence. Později Chivington vystavoval svou sbírku skalpů veřejnosti jako odznak hrdosti.
Odplata
Když se zpráva rozšířila do dalších indiánských komunit, bylo dohodnuto, že je třeba čelit bělochům silou. Nejvíce se na odvetě podílely oddíly Siouxů pod vedením Rudého oblaka. V roce 1866 přepadli siouxští bojovníci velení Williama J. Fettermana, jehož vojáci se snažili dokončit stavbu Bozemanovy stezky v Montaně. Z 81 Fettermanových vojáků a osadníků nepřežil ani jeden. Těla byla groteskně zohavena.
Tváří v tvář patové situaci se Rudý oblak a Spojené státy dohodly na smlouvě z Fort Laramie z roku 1868, která dočasně ukončila nepřátelství. Vláda Spojených států potvrdila rozsáhlá území jako území Siouxů a Šajenů. Mír bohužel trval jen krátce.
.