A. Léta požehnání a síly
1. (1-5) Přehled Uziášovy vlády
Všechen judský lid se ujal šestnáctiletého Uziáše a ustanovil ho králem místo jeho otce Amaziáše. Postavil Elat a vrátil ho Judovi, když král odpočíval u svých otců. Uzijášovi bylo šestnáct let, když se stal králem, a kraloval v Jeruzalémě padesát dva let. Jeho matka se jmenovala Jecholia z Jeruzaléma. Učinil, co bylo správné v Hospodinových očích, podle všeho, co učinil jeho otec Amaciáš. Hledal Boha za dnů Zachariáše, který měl rozum v Božích viděních, a dokud hledal Hospodina, Bůh mu prospíval.
a. Dělal, co je správné v Hospodinových očích: Uzijášova vláda se vyznačovala především tím, co dobrého dělal v Hospodinových očích. Jeho zbožnost byla odměněna dlouhou vládou, která trvala 52 let.
i. Uzijáš nastoupil na trůn v těžké době: „Po tragických událostech, které ukončily vládu krále Amaziáše, byl Jeruzalém v rozvratu, velká část jeho ochranné zdi byla zničena, chrám a palác byly zbaveny svých pokladů a někteří jeho obyvatelé byli odvedeni do Izraele jako rukojmí“. (Dilday)
ii. Knapp naznačuje, že Uziáš se stal králem neobvyklým způsobem: „Zdá se, že se na trůn dostal nikoliv způsobem běžného nástupnictví, ale přímou volbou lidu. Ke konci vlády jeho děda Jóaše byla knížata zničena Syřany (2 Par 24,23), takže lid měl volnou ruku.“
iii. Nyní se Uzijáše ujal všechen judský lid: „Myšlenka, že král může být zvolen z vůle lidu, se v Judsku nikdy úplně neztratila.“ „Všichni si zvolili krále. (Selman)
b. Dokud hledal Hospodina, Bůh mu dopřával úspěch: Toto obecně smíšené hodnocení Uziášovy vlády naznačuje i 2 Kr 15,1-4, kde se píše, že Uziáš (ve 2 Král se také jmenuje Azariáš) neodstranil výšiny, tradiční místa obětování Hospodinu a někdy i brány k modlářství.
i. „Obě jména je nejlépe chápat jako varianty vzniklé zaměnitelností dvou blízce příbuzných hebrejských kořenů.“ (Selman)
2. (6-15) Síla, bezpečnost a sláva Uzijášovy vlády.
Vytáhl a vedl válku proti Filištínům, zbořil hradbu Gatu, hradbu Jabny a hradbu Ašdódu a vystavěl města kolem Ašdódu a mezi Filištíny. Bůh mu pomohl proti Filištínům, proti Arabům, kteří žili v Gur Baalu, a proti Meunitům. Také Amónovci přinášeli Uzijášovi daň. Jeho sláva se rozšířila až ke vchodu do Egypta, neboť se stal mimořádně silným. Uziáš postavil v Jeruzalémě věže u Úhlové brány, u Údolní brány a u rohového opěrného bodu hradby; ty pak opevnil. Také na poušti postavil věže. Vykopal mnoho studní, neboť měl mnoho dobytka v nížinách i na rovinách; měl také zemědělce a vinaře na horách a na Karmelu, neboť miloval půdu. Kromě toho měl Uziáš vojsko bojovníků, kteří táhli do války po rotách podle počtu na jejich seznamu, jak jej připravil písař Jeiel a důstojník Maasejáš pod vedením Chananjáše, jednoho z královských velitelů. Celkový počet velitelů udatných mužů byl dva tisíce šest set. Pod jejich vedením bylo tři sta sedm tisíc pět set vojáků, kteří vedli válku s velkou silou, aby pomohli králi proti nepříteli. Uzijáš pro ně, pro celé vojsko, připravil štíty, kopí, přilby, pancíře, luky a praky k vrhání kamenů. V Jeruzalémě pak zhotovil zařízení, vymyšlená zručnými muži, aby byla na věžích a nárožích a sloužila k vystřelování šípů a velkých kamenů. Tak se jeho sláva rozšířila široko daleko, neboť mu bylo podivuhodně pomoženo, až se stal silným.
a. Vyšel a vedl válku proti Filištínům: Uzijáš se aktivně postavil proti odvěkým nepřátelům Izraelitů. Pelištejci mohli být aktivní i proti Judsku v nepříliš vzdálené minulosti, možná patřili k těm, kteří přišli s Araby a zmasakrovali mnoho členů Davidovy královské rodiny (2Kr 22,1).
i. S tímto srdcem vést válku proti svým dávným nepřátelům není divu, že mu Bůh pomohl proti Filištínům.
ii. „Filištíni přišli o dvě svá významná města, Gat a Ašdod, a také o Jabne. Posledně jmenované město bylo dříve Jabneel Judův (Joz 15,11) a později se stalo Jamnií, kde byl po zničení Jeruzaléma v roce 70 n. l. znovu zformován Sanhedrin.“ (Joz 15,11). (Selman)
b. Amónovci přinášeli Uzijášovi tribut: To byl další příklad síly Uziášova království. Vymáhal od Amónovců daň, která byla jakousi daní, jež uznávala jejich nižší postavení pod Judskem.
c. Jeho sláva se šířila… postavil věže… vykopal mnoho studní… Uzijáš měl vojsko… udělal zařízení v Jeruzalémě: Uzijáš byl pozoruhodný král, který měl široký zájem o zvelebení svého království. Pro jeho četné úspěchy bylo vhodné, aby se jeho sláva rozšířila mezi ostatními národy.
i. „Skutečnost Uzziášových ‚věží v poušti‘ (ve vyprahlém jižním Judsku) byla potvrzena objevem věže z osmého století v Kumránu.“ (Payne)
ii. „Opravy v Jeruzalémě si vyžádaly škody vzniklé během předchozí vlády (všimněte si konkrétní zmínky o Nárožní bráně v 2K 25,23) a možná i zemětřesení (Amos 1,1; Zacharjáš 14,5).“ (2K 25,23). (Selman)
iii. Jedním z jedinečných popisů Uziáše je, že miloval půdu. To ukazuje, že měl mysl a srdce nejen pro techniku a slávu; zajímal se také o praktické záležitosti a věci, které přinášely prospěch většině jeho lidu.
iv. „To je u krále dokonalost: na hospodaření závisí každý stát. Ať je jejich obchod nebo živnost jakákoli, nemůže být opravdového národního rozkvětu, pokud neprosperuje zemědělství; vždyť samotnému králi slouží pole.“ () (Clarke)
d. V Jeruzalémě zhotovil zařízení, které vynalezli šikovní muži, aby bylo na věžích a nárožích a aby střílelo šípy a velké kameny: O tom, zda se jednalo o obranné nebo útočné vynálezy, se vedou diskuse a dokonce spory. Pokud skutečně popisuje vynález katapultů, je pozoruhodné, že Uzijáš a jeho muži vynalezli takové věci o více než dvě stě let dříve, než naznačují archeologické nálezy.
i. „Jeho (doslova) ‚vynálezy‘ byly pravděpodobně ochranné štíty nebo zástěny na městských hradbách, které umožňovaly lučištníkům a dalším osobám operovat v relativním bezpečí.“ (Selman)
ii. Clarke však cituje Targum u 2. Paralipomenon 26,15: „Vyrobil v Jeruzalémě důmyslné nástroje a malé duté věže, které stály na věžích a na baštách, pro střílení šípů a vystrkování velkých kamenů.“
iii. „Toto je vůbec první zaznamenaná napodobenina jakýchkoli válečných strojů pro útok nebo obranu obléhaných míst; a tato zpráva dávno předchází jakoukoli věc tohoto druhu jak u Řeků, tak u Římanů… Jedině Židé byli vynálezci takových strojů; a k vynálezu došlo za vlády Uziáše, tedy asi osm set let před křesťanskou érou. Není divu, že v důsledku toho se jeho jméno rozšířilo daleko do světa a nahánělo hrůzu jeho nepřátelům.“ (Clarke)
e. Bylo mu totiž podivuhodně pomáháno, dokud se nestal silným: Na konci tohoto rozsáhlého oddílu, který chválí a propaguje dobrotu Uziášovy vlády, čteme toto zlověstné slovo. V určitém okamžiku svých úspěchů se začal odvracet od Boží pomoci a začal důvěřovat svým vlastním silám
i. „Hlavním důvodem Uziášova úspěchu je Boží pomoc. Jde o zvláštní slovo v Kronikách (srov. např. 1K 12,19; 2K 14,10; 25,8), jehož význam je v Novém zákoně ekvivalentní uschopňujícímu působení Ducha svatého (srov. Řím 8,26; 2Tim 1,14; srov. Sk 26,22; 1Tes 2,2)“. (Selman)
B. Uzijášův hřích a trest
1. (16) Uzijášovo pyšné srdce
Když byl silný, jeho srdce se pozvedlo k jeho zkáze, neboť se provinil proti Hospodinu, svému Bohu, když vstoupil do Hospodinova chrámu, aby pálil kadidlo na kadidlovém oltáři.
a. Když byl silný, jeho srdce se pozvedlo, k jeho zkáze: Uziáš je význačným příkladem muže, který zvládl protivenství lépe než úspěch.
i. „Dějiny lidí poskytují vytrvalé svědectví o rafinovaných nebezpečích, která vytváří prosperita. Více lidí je jí zničeno než nepřízní osudu… Prosperita vždy vystavuje duši nebezpečí pýchy, povzneseného srdce; a pýcha jde vždy před zkázou a povýšený duch před pádem.“ „Prosperita je vždy nebezpečím. (Morgan)
ii. „Bůh některým z nás nemůže svěřit prosperitu a úspěch, protože naše přirozenost by je nesnesla. Musíme se přetahovat o veslo, místo abychom roztáhli plachtu, protože nemáme dostatek balastu.“ (958). (Meyer)
b. Provinil se proti Hospodinu, svému Bohu, když vstoupil do Hospodinova chrámu, aby na oltáři pálil kadidlo: Azariáš porušil to, co se stalo obecnou zásadou v Božím jednání s Izraelem: že žádný král nesmí být zároveň knězem a že úřady proroka, kněze a krále nesmí být spojeny v jednom člověku – až do Mesiáše, který plnil všechny tři úřady.
i. „Uzijáš je nevěrný (2. Paralipomenon 26,16.18). To je nejdůležitější výraz pro hřích v Kronikách, který může způsobit pád dynastie (1Kr 10,13) nebo odvést národ do vyhnanství (1Kr 5,25; 9,1; 2Kr 33,19; 36,14). Od Rechabeámovy doby se tento výraz neobjevuje (2Kron 12,2), ale nyní se stane pravidelným tématem až do konce knihy.“ (Selman)
ii. „Uziášův problém spočíval v tom, že se nespokojil s autoritou, kterou mu Bůh dal, a chtěl ke své královské moci přidat další kněžské funkce. Absolutní moc však nemá v Božím království místo“. (Selman)
2. (17-21) Konfrontace a přiměřený trest
Kněz Azariáš tedy vešel za ním a s ním osmdesát Hospodinových kněží, statečných mužů. Ti se postavili králi Uzijášovi a řekli mu: „Pálit kadidlo Hospodinu nepřísluší tobě, Uzijáši, ale kněžím, synům Áronovým, kteří jsou zasvěceni k pálení kadidla. Vyjdi ze svatyně, neboť ses provinil! Nebudeš mít od Hospodina, Boha, žádnou poctu.“ Uzijáš se rozzuřil a v ruce měl kadidelnici k pálení kadidla. Zatímco se na kněze hněval, před kněžími v Hospodinově domě, vedle kadidlového oltáře, mu na čele vypuklo malomocenství. Velekněz Azariáš a všichni kněží se na něj podívali a viděli, že má na čele malomocenství, a tak ho z toho místa vyhnali. Ostatně i on spěchal ven, protože ho Hospodin zasáhl. Král Uzijáš byl malomocný až do dne své smrti. Bydlel v odlehlém domě, protože byl malomocný; byl totiž vyobcován z Hospodinova domu. Jeho syn Jótam pak byl nad královským domem a soudil lid země.
a. Kněz Azariáš tedy vešel za ním: Chtělo to odvahu postavit se králi, dědici krále Davida, veliteli judských vojsk. Kněz Azarjáš však věděl, že zločin krále Uzijáše je tak velký, že tuto konfrontaci ospravedlňuje.
b. Pálení kadidla Hospodinu nepřísluší tobě, Uzijáši, ale kněžím: Azariáš prostě vyzval Uziáše, aby uznal tuto dávnou zásadu. Bůh jasně prohlásil, že jako kněží k němu mohou přicházet pouze Áronovi potomci (s výjimkou kněžství podle Melchisedecha, k němuž patřil Ježíš).
c. Tehdy se Uziáš rozzuřil… na čele mu vypuklo malomocenství: S hlavou plnou pýchy a vzteku začal Uziáš pozorovat, jak mu na hlavě vyrazilo malomocenství. Nepochybně tento problém poprvé spatřil ve tvářích zděšených kněží, kteří se dívali na malomocenství, když se poprvé objevilo na jeho tváři.
i. „Malomocenství mu dokonce vyvstalo na čele, takže nemohl skrýt svou hanbu, ačkoli je pravděpodobné, že se objevilo i na zbytku jeho těla“. (Poole)
ii. „Navzdory závažnosti toho, co Uziáš udělal, Bůh stále nekoná, dokud se Uziáš ‚nerozzuří‘, což je důrazné slovo, které se v 19. verši vyskytuje dvakrát. Boží spravedlivý hněv propuká až proti lidskému vzpurnému hněvu“. (Selman)
d. Vskutku také spěchal, aby se dostal ven, protože ho Hospodin zasáhl: Uzijáš nechtěl poslechnout biblické příkazy a zvyky, které mu zakazovaly vstoupit do chrámu a obětovat kadidlo. Nechtěl naslouchat výtkám a varování kněží. Poslechl však Boží soud, který nad ním vynesl, a nakonec spěchal ven.
e. Král Uzijáš byl malomocný až do dne své smrti: Uzijáš přišel do chrámu jako arogantní král, odešel jako ponížený malomocný a takový zůstal až do konce svého života. Nemohl ani vstoupit na vnější nádvoří chrámu, která mu byla kdysi přístupná stejně jako ostatním věřícím (byl odříznut od Hospodinova domu). Překročením této hranice se jeho svoboda stala omezenější než kdykoli předtím.
i. „Byl to strašlivý Boží úder. Smrt byla skutečným trestem, který zákon za jeho zločin předepisoval (Numeri 18,7), a malomocenství jím skutečně bylo – živou smrtí, prodlouženou a zesílenou.“ (1 Mojžíšova). (Knapp)
ii. „Ten, kdo se nemohl spokojit s Božím povolením, nýbrž si přivlastnil kněžské místo a úřad, je nyní zbaven výsady nejsprostšího z jeho lidu, což je spravedlivý a nejvhodnější rozsudek.“ (srov. (Poole)
3. (22-23) Smrt a pohřeb krále Uzijáše.
O zbytku Uzijášových činů, od prvního do posledního, napsal prorok Izajáš, syn Amosův. Uziáš tedy spočinul se svými otci a pohřbili ho s jeho otci na pohřebním poli, které patřilo králům, neboť řekli: „Je malomocný.“ A tak ho pohřbili. Na jeho místě pak kraloval jeho syn Jótam.
a. O ostatních Uzijášových činech, od prvního do posledního, napsal prorok Izajáš, syn Amosův: Toto spojení mezi Izajášem a Uzijášem je zaznamenáno v Izajášovi 6,1, kdy smrt krále přispěla k povolání proroka: V roce, kdy zemřel král Uzijáš, jsem viděl Hospodina sedět na trůnu (Izajáš 6,1).
i. Je důležité zvážit Uziášovu vládu vcelku:
– Začal vládnout v pouhých 16 letech.
– Vládl 52 let.
– Celkově byl dobrým a silným králem, který dovedl Izrael k mnoha vojenským vítězstvím a který byl energickým buditelem a vizionářem.
– Přes to všechno měl Uziáš tragický konec.
ii. Proto když Izaiáš napsal, že byl povolán v roce, kdy zemřel král Uzijáš, řekl mnoho. To znamená: „V tom roce zemřel velký a moudrý král.“ Ale také se řekne: „V tom roce zemřel velký a moudrý král, který měl tragický konec.“ Izajáš měl velký důvod ke sklíčenosti a rozčarování ze smrti krále Uzijáše, protože zemřel velký král a protože jeho život skončil tragicky. Přes to všechno však viděl na trůně Hospodina Boha, který byl větší než kterýkoli pozemský král.
b. Říkali totiž: „Je to malomocný“: To je smutné a poněkud nešťastné shrnutí většinou velkého judského krále; přesto ukazuje, jak velké náklady a tragédie přináší nedobrý konec a že pozdní chyby a skandály mohou poznamenat celý život nebo kariéru.
i. „Toto je poslední ze tří po sobě jdoucích vlád, které končí obdobím neposlušnosti a katastrofy, a zdá se, že nic nedokáže zabránit tomu, aby Judsko a jeho králové sklouzli do hříchu a soudu. Modlářství, odmítání proroků, násilí a pýcha se opakují se zničující pravidelností.“ (Selman)
ii. „Ačkoli Uzijášova pýcha nebyla příčinou exilu, je vynikající ilustrací toho, proč k exilu nakonec došlo. Od této chvíle je konec Judska definitivně v nedohlednu“. (Selman)
iii. „Zmínku o odděleném pohřebišti může potvrzovat nápis v kostnici z hasmonejského období: „Sem byly přineseny kosti judského krále Uzijáše a neměly být přemístěny.““ (Srov. (Selman)
iv. „Žil jsem dost dlouho na to, abych mohl pozorovat, že největších chyb, kterých se kdy dopustili lidé vyznávající křesťanství, se nedopouštějí mladí lidé. Nejbolestnější je pro mě, když si vzpomenu, že nejhorší případy odpadnutí a odpadlictví, které jsem kdy v této církvi viděl, mají na svědomí staří muži a muži středního věku, – nikoli mladí lidé; tak či onak totiž mladí lidé, pokud jsou skutečně vyučeni od Boha, znají svou slabost, a proto volají k Bohu o pomoc; ale často se stává, že zkušenější lidé si začnou myslet, že nemají šanci upadnout do chyb a pošetilostí mladých; a je mi jedno, jak je člověk starý – i kdyby mu přes hlavu přešlo sedm století:, – kdyby začal důvěřovat sám sobě, byl by blázen a brzy by měl těžký pád.“ (Spurgeon)