Pokud vás něco straší, mrazí nebo nahání hrůzu, najdete to na Forever Halloween, kde je pátek třináctého, ďáblova noc a All Hallow’s Eve 365 dní v roce. Jo, jsme pěkně úchylní parchanti.
Za necelý týden je tu Halloween. Už teď jsme vyčerpaní z přemíry strašidelných filmů, misek s nakousnutými dobrotami a z toho, že nešťastným duším říkáme, že jejich kostým Jokera je pořád velké klišé. Nepomáhá ani ta písnička „Monster Mash“ v obchodě s potravinami, a už vůbec ne koloběh strašidelných zvuků – však víte, ty hrdelní výkřiky, maniakální smích nebo vytí vlků.
Proto jsme se rozhodli, že se otřepeme a zkusíme se opravdu vyděsit tím, že se obrátíme k jedné věci, kterou známe: k hudbě. Místo abychom naházeli všechny nejděsivější písně do jednoho kotle a doufali v kouzlo, rozhodli jsme se zaměřit na jednotlivé žánry. Vzhledem k tomu, že jsme již shromáždili naše nejděsivější popové, rockové a milostné písně, dávalo smysl zchladit si páteř novým beatem.
Před vámi je sestaven noční můry nahánějící seznam hiphopových písní, z nichž by se Michael Myers mohl udusit cukrovou kukuřicí a Freddy Krueger by z nich měl dokonce noční můry. Není to nic pro slabé povahy, poslechněte si tuto kompilaci na vlastní přání a přeneste se do neklidné mysli Christophera Wallace nebo pocítíte plnohodnotný útok nadpozemských instrumentálek Death Grips.
Pokud přežijete, komentujte níže…
Wu-Tang Clan – „Method Man“
Jedna z nejtvrdších skladeb na debutovém albu Wu-Tang Clanu, „Method Man“, začíná na temném místě, kde si titulní rapper a kolega z Clanu Raekwon the Chef vyměňují historky o mučení a s každým vyvrácením zvyšují laťku. Raekwon je schopen obstát ve výhrůžkách, ale Method Man si zajišťuje místo v našich nočních můrách hláškami jako „I’ll fucking sew your asshole closed, and keep feeding you, and feeding you, and feeding you“. To jsou věci, které všestranného rappera upevňují jako mistra zastrašování, což je docela působivý výkon pro někoho, kdo jen o pár taktů později jmenuje tři různé značky arašídového másla.
Strašnější než? Nevyhnutelných pět nových kapitol Lidské stonožky. Methova zvrácená mysl vytváří skutečně děsivé obrazy, které by mu snadno vynesly práci autora nízkorozpočtového torture porna pro straight-to-Netflix horory.
-Pat Levy
Necro – „Circle of Tyrants“
Ve světě death rapu se jen málokdo blíží psychotickému čaroději známému pouze jako Necro. Necro už léta káže o výhodách sexu, drog a násilí. Vždycky ti rychle řekne, kdo je tvůj táta, a v „Circle of Tyrants“ rozhodně není nouze o rozčtvrcení, destrukci nebo dissy na adresu tvé mámy. Necro sám sebe přirovnává k zombie hodující na krvavých vnitřnostech a ke své rozsáhlé historii brutality přidává i kanibalismus. Spolu se svými horrorcore kumpány, panem Hydem, Goretexem, Ill Billem a kapitánem Carnage, spřádá banda degenerátů příběh plný sebevražd, vražd a něčeho, co se dá popsat jen jako naprostá ignorace osobní hygieny.
Strašidelnější než? Být dítětem, ztratit mámu v obchodě a myslet si, že jsi ji našel, jen aby se za tebou otočila nějaká cizí paní a podívala se na tebe, jako bys byl nějaký bukanýr.“
-Tahm Orr
Geto Boys – „My Mind Playing Tricks on Me“
Možná jedna z nejlepších hiphopových písní všech dob, „Mind Playing Tricks on Me“, je jiný druh děsu. Není děsivá jako příšery pod postelí; je spíše psychologická, zaměřuje se na přetrvávající duševní choroby a paranoiu. Za použití samplu Isaaca Hayese si Geto Boys – Scarface, Willie D a Bushwick Bill – vyměňují sloky dokumentující jednotlivé stavy duševního úpadku. Je to hluboce osobní a zároveň neuvěřitelně znepokojující skladba, zejména v úvodní Scarfaceově sloce: „Vidíš, pokaždé, když zavřu oči, začnu se potit a z nosu mi začne téct krev.“ Později ve skladbě Bushwick Bill dokonce zmiňuje Halloween: „This year Halloween fell on a weekend/ Me and Geto Boys are trick-or-treatin/ Robbin little kids for bags.“
Scherier than? Čtyřdenní flám na Netflixu, při kterém až příliš snadno ztratíte pojem o realitě.
-Josh Terry
The Notorious B.I.G. – „Suicidal Thoughts“
„Suicidal Thoughts“ je jednou z nejsmutnějších písní v katalogu, který přerušila předčasná vražda. Píseň zachycuje noční telefonát s Puffy Daddym, kdy Biggie vzpomíná na své minulé prohřešky a debatuje o sebevraždě. Nad jalovou produkcí, za níž se ozývá jen základní úder na bicí, začíná zesnulý rapper skladbu jedním z nejvražednějších, bez slovní hříčky, úvodních rýmů: „When I die, fuck it I wanna go to hell/ ‚Cause I’m a piece of shit, it ain’t hard to fucking tell.“ (Až umřu, seru na to, chci jít do pekla). Zkoumání mysli člověka na pokraji zániku je mrazivé a otevírá posluchačům tu stránku Biggieho, kterou dosud neviděli, stránku, která by je mohla vyděsit svými skutečnými pocity.
Strašidelnější než? Ta scéna z filmu Na Hromnice o den více, kdy se Bill Murray neustále snaží zabít, aby unikl ze smyčky, v níž uvízl, jen aby se znovu ocitl ve stejné posteli se snídaní.
-Pat Levy
Death Grips – „Guillotine“
Exmilitary, debutové album Death Grips z roku 2011, bylo plné syrové, silné agrese. Druhá píseň alba, „Guillotine“, je tak úderná, až je kurevsky děsivá. MC Rideův hrdelní, niterný projev je až děsivě vtíravý, zvlášť když v pozadí duní nadpozemská produkce Zacha Hilla. Když MC Ride rapuje o dekapitovaných mrtvolách, dostává se do temnější oblasti: „Head of a trick in a bucket, body of a trick in a bag/ And thrown in the fire like fuck it, gotta burn it before it goes bad.“ (Hlava triku v kýblu, tělo triku v pytli/ A hozená do ohně jako fuck it, musí shořet, než se zkazí). Vzhledem k nedávnému přílivu zpráv o Death Grips není skupině cizí šokovat.
Strašidelnější než? Když se vaše oblíbená kapela nedostaví na koncert.
-Josh Terry
Lil Herb – „4 Minutes of Hell“
Na rozdíl od ostatních písní zde strašidelná jako popisek nefunguje; alfa „4 Minutes of Hell“ je znepokojivá spíš proto, že se v ní odehrává nejvěrohodnější příběh o vraždě, jaký jsme od současné chicagské street-rapové vlády slyšeli. Vlastně se musí jednat o jeden z mála nuancovaných příběhů o vraždě – Keef, Reese, Durk a spol. své anekdoty zřejmě nikdy neodstíní víc než „Praštil ho Kobrou, teď se ten kluk sesunul ova“ a podobně. Lil Herb, rapovaný na minimalistický beat, je přinejmenším znepokojivý svou schopností vyprávět tak hrozivý příběh s tak přirozenou flow. Sotva to zní jako výstřely, ale lyricky může tahle skladba zastřelit kohokoli.
Strašidelnější než? Většina věcí. Doufejme, že si všichni uvědomujete, jak je situace v Chicagu skutečně brutální a že nic z toho, co se v téhle písni říká, není mimo možnost, že se něco stane. Násilí gangů není k smíchu, pokud nejste Chief Keef, v tom případě jste idiot/plakátovač hnutí.
-Mike Madden
TLC featuring Andre 3000 – „Sumthin‘ Wicked This Way Comes“
Závěrečná skladba z kamenné klasiky CrazySexyCool od TLC z roku 1995 pokrývá mnoho témat – občanská práva, násilí gangů, žárlivost a další – a přesto to není text, ale produkce, která si zaslouží titulní poctu Rayi Bradburymu/Macbethovi. Organized Noize vždycky dokázali meditacím o socioekonomických útrapách přidat další závoj temnoty, zejména v písni „Toilet Tisha“ od Outkastu.
Něco na té vybrnkávané kytaře, P-funkové base a bubnech s dračími břichy zní vyloženě hrozivě, a přitom to pořád dokáže gradovat. Ve „Wicked“ znepokojivý tón T-Boz, Chili a Andreho 3000 s dětskou tváří nutí člověka přemýšlet, jestli to opravdu bude tak zábavné a v pořádku jako na zbytku alba, i když Left Eye zůstává ve svém závěrečném rapu vzdorovitá. Nezapomeňte, že je to ona, koho potkal nejhorší osud ze všech.
Strašnější než? Cokoli, co kdy Bradbury dal na papír.
-Dan Caffrey
Project Pat – „Out There“
Ať už dává na frak krvácejícím nepřátelům, ztvárňuje nelítostného mafiánského bosse v kultovním filmu Výběr, nebo si ukládá kameny do ponožek, zatímco mu létají duté broky, Big Pat si jde pro svou korunu skutečného krále severního Memphisu. Je to velký, mazaný muž, který nemá čas na hloupé hraní ani na skromnou cenzuru. A „Out There“ – výrazná skladba z jeho debutového alba Ghetty Green z roku 1999 – dokazuje, že rapper chápe, že cenná nemovitost v kufru auta se nejlépe hodí pro unesené oběti než pro podivné kousky ukradeného zboží.
Aby skladba získala svůj předvídavý minimalismus a strašidelné tóny, využil Pat temně hypnotických schopností svého energického mladšího bratra Juicy J a mimořádného mistra mixu DJ Paula. Oba umělci pomáhají pohánět Patova komplikovaná vnitřní rýmová schémata a hlubokomyslnou jižanskou kadenci, které posilují myšlenku, že Pat není člověk, s nímž by bylo radno si zahrávat: „A game-spitter, I’m also a wig-splitter/ Yo‘ ass getta, shot up by the nine milla/ Your cap I drilla, when fuckin‘ with a real nigga/ The chrome trigga‘ should regulate a punk quicker/ The bullet hit ya‘, I’m zoned off that brown liquor.“
Scarier than? Původní znělka z Pátku třináctého, která se objevuje i v „Ballers“ od Project Pat.
-Dan Pfleegor
Gravediggaz – „Diary of a Madman“
Gravediggaz se v tichosti stali jednou z nejvlivnějších skupin v kánonu hororového jádra. Skupina, kterou tvořili Prince Paul (The Undertaker), Frukwan (The Gatekeeper), Too Poetic (The Grym Reaper) a RZA (The Rzarector), svými děsivě drásavými, strašidelnými a znepokojivými skladbami pozvedla už tak vlhkou, tlumeně nasvícenou produkci RZA na novou děsivou úroveň – v podstatě šlo o audioprojekce hororových filmů napsané rappery. Žádná skladba v tvorbě skupiny však nevystihuje pointu tak dobře jako „Diary of a Madman“ z Diggazova debutu 6 Feet Deep z roku 1994.
Scéna: Plačící matka prosí soudce („Zabili mi dítě!“), zatímco čtyři obžalovaní čekají na soud za brutální vraždu, u níž se budou hájit nepříčetností. Čtyři obžalovaní (v tomto pořadí je hrají jednotliví členové skupiny Gravediggaz) následně přednesou svou obhajobu, že jsou posedlí zlými duchy, a dlouze popisují hrůzy ve své mysli. Je to tak nefalšovaně nechutné a dramatické, až je to docela k popukání. Nicméně slyšet ženu křičet o život svého dítěte uprostřed bušení kladiva je asi tak strašidelné, jak to jen na hiphopové desce jde.
Strašidelnější než? Jen vaše koule na prádelníku.
-Drew Litowitz
Cage – „Agent Orange“
„Lidé říkali, že jeho mozek byl infikován ďábly,“ straší sampl Shogun Assassin nad geniálním tématem Wendy Carlosové k filmu Stanleyho Kubricka A Clockwork Orange. Je to příhodná hláška a vybraná hudba vzhledem k tomu, že Chris Palko alias Cage má jednu z nejzvrácenějších historií užívání drog, a to jak nelegálních, tak předepsaných. Jako teenager byl na žádost své matky poslán do psychiatrické léčebny Stony Lodge na původně dvoutýdenní pobyt – nakonec z toho bylo 16 měsíců. Uvnitř se dostal do malé testovací skupiny pro fluoxetin, běžně užívaný prozac, ale byl špatně diagnostikován, což vedlo k několika pokusům o sebevraždu.
Teprve po propuštění přijal jméno „Alex“, díky postavě Malcolma McDowella Alex DeLarge, a začal rapovat. „Agent Orange“, jedna z 18 skladeb z jeho debutu Movies for the Blind z roku 2002, působí jako jeho temná, zvrácená znělka. Popisuje v ní své vražedné řádění ovlivněné drogami („Znám v hlavě partu ďáblů, kteří mě nutí chodit/ S, Smrtí v kapse pro zvědavce“) a trvá na tom, že chápání může vést k psychóze („Zkus rozebrat nějaké vnímání Agent Orange/ Chytit poškození čelního laloku a nezvládnout nápravu“). Mysl je nebezpečná věc.
Strašnější než? Cokoli, co kdy napsal Ken Kesey.
-Michael Roffman
B L A C K I E – „Knives, Inc.“
Houstonští B L A C K I E (všechna velká písmena, všechny mezery) dělají už přes deset let rouhačskou levicovou hip-hopovou a hlukovou hudbu. Hudba Michaela LaCoura překypuje schizofrenní zuřivostí rozpolceného člověka, a proto je těžké vybrat jen jednu z jeho skladeb, protože všechny jsou dost děsivé. Přesto nelze popřít vyčnívající skladbu „Knives, Inc.“ z alba Wilderness of North America z roku 2008. Je to odosobněný příběh o nevydařeném vztahu, který je obklopen pustou produkcí, jež vygraduje ve stěnu zkresleného zvuku, z níž by se třásl i Kevin Shields. Tohle je hudba tak bezútěšná, že kdyby vás při jejím přehrávání o samotě v temné místnosti přistihla vaše matka, rozhodně by běžela pro růženec – nebo pro největšího terapeuta ve vašem okolí.
Strašidelnější než? Pět minut v malé místnosti s GG Allinem. B L A C K I E není žádná legrace a to se týká i jeho živé show, která z vlastní zkušenosti může zahrnovat nesourodé saxofonové sólo (viz „Cry, Pig!“) přecházející v krvelačné výkřiky do mikrofonu saxofonu. Ještě děsivější je, když si uvědomíte, že B L A C K I E žije v realitě, kde si mnozí neuvědomují, že Death Grips jsou porodnicí jeho Antikrista.
-Kevin McMahon
Immortal Technique – „Dance with the Devil“
Aktivista, politolog a neústupný společenský komentátor, to jsou přesné popisy Immortal Technique narozeného v Peru. Ať už nastiňuje schéma vykořisťování narkotik ve třetím světě, nebo přirovnává Condoleezu Riceovou k Sally Hemingsové, Technique nikdy nezastírá drsnou povahu života. Díky tomuto upřímnému stylu je jeho nejpůsobivější skladba – „Dance with the Devil“ – náročným poslechem, který ukazuje pád nového nováčka gangu do neřesti, jenž nakonec vede k sexuálnímu chaosu, vraždě a věčné hanbě.
Odsouzený rekrut neví, že posledním cílem jeho ultrabrutální iniciace je jeho vlastní matka, která brzy poté umírá zmlácená a zlomená, což ho přiměje k okamžité sebevraždě. Posluchačům spolu s gangem, který tuto tragédii zorganizoval, nezbývá než tančit v bledém měsíčním světle s ďábly, kteří je budou pronásledovat ještě dlouho poté, co tato částečně skrytá skladba konečně dospěje ke svému hořkému konci.
Strašnější než? Král Oidipus připravující snídani do postele ke Dni matek.
-Dan Pfleegor
Kendrick Lamar – „u“
Velká část To Pimp a Butterfly se soustředí na napětí mezi úspěchem Kendricka Lamara a jeho touhou zůstat klíčem ke komunitě Comptonu, ze které pochází. Občas se tato dualita stává katarzí. V písni „u“ se však stává přímo děsivou. Uvězněný v hotelovém pokoji se Lamar ocitá v pasti svého soukromého pekla, zoufale touží využít svou slávu a nadání k dobrému, ale je bezmocný, aby zastavil démonický hlas ve své hlavě, který mu říká, že je pokrytec. Jak může kázat milionům lidí, když nedokázal být dobrým rádcem ani své sestře? Jak může mluvit o všeobecném černošském soucitu, když si nedokázal udělat čas na návštěvu umírajícího milovaného člověka v nemocnici?“
S free-jazzovým aranžmá se zvyšuje úzkost, morální dilemata jsou stále osobnější, a tím i konkrétnější. Pro mnoho lidí je právě tento druh psychické bolesti děsivější než jakýkoli vrah nebo monstrum. A pro ty, kteří přece jen mají rádi groteskní stvoření v centru svého hororu, temná stránka Lamarovy psychiky v druhé polovině „u“ zcela převezme vládu. Vyhřezlý, zlovolný a neustále lapající po dechu, jeho osobní pan Hyde by se klidně mohl postavit Freddymu, Jasonovi a ostatním. Ve skutečnosti je mnohem děsivější než kterýkoli z těchto bubáků. Skutečný život vždycky je.
Strašidelnější než? Všechno. Jednoduše řečeno, není nic děsivějšího než lidská psychika.
-Dan Caffrey