Od: Jeffrey Johnson
Je někdy správné opustit svou církev? „Opusťte loď!“ Takovou radu by měl dostat každý křesťan, který zůstává v církvi, jež dělá kompromisy se základními pravdami evangelia a akceptuje deviantní životní styly. Utíkejte a neohlížejte se zpět! Utečte, abyste se i vy nepodíleli na jejich odsouzení. V takových situacích není třeba váhat s takovou radou.
Měli bychom si hledat novou církev, kdybychom byli součástí církve citlivé na hledání a zaměřené na člověka, která se více stará o marketing pro svět než o to, aby se líbila Bohu a učila pravdě. Všichni bychom se měli snažit najít co nejlepší církev – jde přece o naši duši – nemluvě o duších našich manželů a dětí.
Na otázku, kdy bychom měli církev opustit, není vždy snadné odpovědět. Ve skutečnosti je to v mnoha případech nesmírně obtížné. Stejně jako není moudré radit, aniž bychom si vyslechli obě strany příběhu, není moudré radit někomu, aby opustil církev, aniž bychom měli o situaci dostatek informací. V tom spočívá nebezpečí psaní článku o tom, kdy je čas opustit církev. Obecná rada může být široce použitelná, ale taková rada se často používá způsobem, který nebyl původně zamýšlen. A když už jsou lidé v nějaké věci rozhodnuti, taková rada se často přizpůsobí tomu, aby s jejich rozhodnutím souhlasila.
Vzhledem k těmto nebezpečím je často nejlepší otázku přeformulovat. Místo otázky „Kdy bychom měli z církve odejít?“ se raději zeptejte: „Kdy bychom měli z církve odejít?“. Možná by bylo lepší se ptát: „Jak bychom měli opustit církev?“. Možná, že pokud nemůžeme církev opustit správným způsobem, bylo by Bohu milejší, kdybychom ji neopouštěli vůbec. Protože odchod z církve by se neměl dělat na lehkou váhu, měli bychom si před takovým rozhodnutím položit několik otázek. Určitě existuje více otázek, které bychom si měli položit, ale zde je deset, na které bychom se měli snažit upřímně odpovědět, než se rozhodneme odejít:
Studovali jste znaky zdravé církve?“
Stejně jako se mnoho vyznávajících křesťanů rozhodne vstoupit do církve z nesprávných důvodů, mnoho vyznávajících křesťanů se rozhodne odejít z nesprávných důvodů. Předpokládám, že církve, které se snaží přilákat lidi kávou a dalšími podobnými vymoženostmi, by se neměly příliš divit, když ti samí lidé odcházejí, protože jim tyto vymoženosti přestávají vyhovovat. Ačkoli jsem nikdy neslyšel o tom, že by někdo opustil církev proto, že nepodávají správnou značku kávy, slyšel jsem o lidech, kteří opouštěli církve, protože v nich nebyla požadovaná služba související s věkem nebo protože církev neměla dostatečně početnou populaci nezadaných. Je tragické, že lidé vstupují do církví a opouštějí je na základě jiných než biblických otázek. Ještě tragičtější je, když lidé opouštějí zdravý sbor kvůli nebiblickému problému, aby se připojili k nezdravému sboru, protože v něm podávají lepší kávu. Možná se jim líbí větší „společenství“, ale neuvědomují si, že vyměnili doktrinální kázání za motivační řeči pro dobrý pocit. Naše sbory bychom však neměli hodnotit podle toho, co je důležité pro nás, ale spíše podle toho, co je důležité pro Boha.
Každému, kdo uvažuje o odchodu z církve, radím, aby si nejprve prostudoval, co dělá církev zdravou. Znát Písmo natolik dobře, aby si mohl odpovědět na základní otázky, jako např:
Co je to církev?
Jaké je poslání a účel církve?
Jak má být církev řízena?
Jaké jsou mé povinnosti vůči místní církvi?
Jak má církev uctívat Boha?
Odpovědi na otázky pomohou správně zhodnotit naše jednotlivé sbory. Pomohou nám také zabránit tomu, abychom církev opustili z nesprávných důvodů. Jako pomůcku při studiu eklesiologie (nauky o církvi) vám doporučuji knihu Marka Devera 9 znaků zdravé církve a mou knihu Církev:
Zavázali jste se být aktivními a věrnými členy?
Před odchodem z církve se ujistěte, že to není proto, že máte nízký názor na členství v církvi. Obávám se, že důvodem, proč mnoho lidí každých několik let přeskakuje z jedné církve do druhé, je nedostatek závazku. Mnozí se na církev dívají jako na svou oblíbenou restauraci – vejdou dovnitř, nechají se nasytit a odejdou bez jakéhokoli závazku.
Musíme si uvědomit, že pro ty, kteří o sobě tvrdí, že jsou Kristovými následovníky, je členství v církvi povinné. Máme přikázáno poslouchat starší (Žd 13,17), neopouštět místní shromáždění (Žd 10,25) a scházet se se svatými ke slavení Večeře Páně (1K 11,20). Písmo nás také učí, jak se máme chovat v Boží domácnosti, kterou je církev (1 Tim 3,14-15).
Neuposlechnutí těchto příkazů nepřipadá pro křesťana v úvahu. Za normálních okolností jsme povinni připojit se k nějaké církvi a poté jí být aktivní a věrní. Věřící jsou Bohem pověřeni, aby v církvi plnili určité povinnosti. Otázka pro věřící nezní, zda se zavážeme k nějaké církvi, ale ke které církvi se zavážeme sloužit
Podle toho, co jsem vypozoroval, někteří lidé rychle opouštějí církev, protože jim nevadí zůstat mezi církvemi po neomezeně dlouhou dobu. Zůstat doma a týden co týden poslouchat kázání na internetu jim nedělá problém. Puritáni však věřili, že křesťané by nikdy neměli být členy žádné církve, a to ani na krátkou dobu. Když se například členové sboru odstěhovali z Bedfordu na jiné místo, John Bunyan je nadále pastoračně vedl a dohlížel na ně, dokud se oficiálně nepřipojili k novému sboru.
Takový závazek k členství v církvi je v dnešní době vzácný. Zdá se, že čím méně je někdo zavázán k členství v církvi, tím snadněji může církev opustit. Všichni jsme však povoláni k tomu, abychom byli věrnými a oddanými členy místního sboru. Není nám dána svoboda považovat členství v církvi za nepovinné.
Před odchodem z církve proto prověřte míru svého závazku vůči místní církvi.
Je pro vás členství v církvi důležité?
Jste v církvi aktivní a věrní?
Podílel/a jste se na životě církve?
Jestliže ne, nemusí být problém v církvi. Zkuste zůstat v manželství s nízkým pohledem na závazky. Představte si utrpení vztahu, v němž jeden člověk není ochoten přehlížet nedostatky nebo řešit neshody. Závazek je důležitý pro členství v církvi i pro manželství. Stručně řečeno, než se rozhodnete opustit církev, ujistěte se, že nemáte hříšně nízký pohled na členství.
Ujistili jste se, že nemáte problém se submisivitou?
Předpokládám, že nikdo nerad přiznává, že má problém s podřízeností. Ale prakticky vzato si můžeme přiznat, že není vždy snadné předkládat. Jedna věc je předkládat věci, které se nám líbí, ale není tak zábavné předkládat věci, které se nám nelíbí. Jednou jsem slyšel o starším muži, který byl jediným hlasem proti tomu, aby si církev koupila nové piano. Domníval se, že peníze církve by se daly utratit moudřeji jinde. Za daných okolností měl možná ve svém úsudku pravdu. Ale poté, co se církev rozhodla s nákupem pokračovat, místo aby se naštval a odešel, vstal, vytáhl peníze a jako první finančně přispěl na nový klavír. Bylo to proto, že se uměl podřídit rozhodnutí, které se mu nelíbilo. Bylo to proto, že považoval jednotu církve za něco důležitějšího než taková rozhodnutí.
Přestože je naše svědomí vázáno pouze na Boží slovo, je důležité, abychom se naučili podřídit i věcem, se kterými ne vždy souhlasíme – například tomu, aby církev koupila nové piano. Je zapotřebí více milosti, když se podřídíme tomu, co považujeme za nemoudré, než když dostaneme to, co chceme. Měli bychom očekávat, že nás Bůh bude v takových věcech zkoušet.
Přesto může být členství v církvi těžké, protože vyžaduje podřízenost. Jsme povoláni, abychom se podřizovali starším a jeden druhému. Vstup do církve, který je pro věřící povinný, je aktem podřízenosti. Podřizujeme se, abychom za to nesli odpovědnost. Podřizujeme se dohledu církve nad našimi životy. Podřizujeme se tomu, aby nás naše církevní rodina sledovala, a dokonce i trestala – lidé, kteří nás znají a mají rádi. Než se tedy rozhodneme z církve odejít, měli bychom se sami sebe zeptat: „Máme problém s podřízeností?“
Snažili jste se udělat vše pro to, abyste zachovali jednotu víry?“
Jednou z hlavních povinností členství v církvi je udělat vše, co je v našich silách, abychom zachovali jednotu Ducha (Ef 4,3). Začíná to tím, že budeme chránit svou mysl a srdce před sobectvím a nelaskavým duchem. Samozřejmě je pro nás snadné být slepí vůči vlastnímu sobectví. A svou averzi vůči paní Smithové a frustraci z pastora Ricka nenazýváme nedostatkem lásky k nim. Ale láska, která zakrývá mnohonásobné hříchy druhých, prostě není tak silná jako láska k sobě samým, která nám usnadňuje přehlížet vlastní nedostatky.
Často dříve, než lidé opustí církev fyzicky, opustí ji i duševně. Je těžké ospravedlnit odchod z církve z jediného důvodu, zvláště když je tento důvod malý. Když v našem srdci vznikne malá a nekontrolovaná nespokojenost, snadno se nám stane, že začneme vše vnímat negativně. Takový postoj je selháním naší snahy o zachování jednoty Ducha. Jakmile se nám nepodaří udržet jednotu Ducha v našich srdcích a myslích, je pro nás snadné hledat chyby všude, dokud si nevytvoříme zdrcující kauzu, která nás dotlačí k tomu, abychom nadobro odešli.
Tomu bychom však mohli zabránit, kdybychom se řídili Písmem a snažili se chodit v lásce, pokoře a odpuštění (1 Kor 13). Než opustíte církevní rodinu, zeptejte se:
Udělal jsem vše, co jsem mohl, abych zachoval jednotu Ducha ve svazku pokoje?
Jednal jsem v lásce a pokoře?
Dal jsem lidem výhodu pochybností?
Chovám v srdci zášť?
Uvažoval jsi o tom, že můžeš být hlasem změny?
Každý sbor má nedostatky, slepá místa a problémy. Charles Spurgeon řekl: „V den, kdy najdeme dokonalou církev, se stává nedokonalou ve chvíli, kdy do ní vstoupíme“. Je například úžasné, kolik problémů existovalo v korintské církvi. Nemyslím si, že by se mi líbilo být členem církve plné frakcí, jejíž členové se navzájem žalují a vedení toleruje sexuální hříchy v řadách členů. Nemluvě o chaosu při bohoslužbách. Ale ani přes všechny tyto problémy Pavel neradil věrným členům, aby odešli a založili novou církev.
Nepřehlížel ani tyto problémy. Naopak všechny vyzval k poslušnosti. Poslušnost je odpovědností každého člena. Pokud vidíme v církvi hřích, máme odpovědnost neodcházet, ale problémy řešit (Mt 18).
Možná Bůh dovolil, abychom byli těmi, kdo vidí slepá místa v naší církvi, protože Bůh chce, abychom byli hlasy změny. Místo toho, abyste si stěžovali, že církev není k návštěvníkům přívětivá, snažte se tuto mezeru zaplnit tím, že návštěvníky přivítáte hned, jak vstoupí do dveří. Pokud je problém vážnější a hluboce zakořeněný, oslovte vedení. Nezapomeňte však jít pokorně s ochotou pomoci.
Snažili jste se o odpuštění a smíření?“
Odcházet z církve v hněvu není nikdy dobré. Odchod z církve bez hledání pokání a odpuštění je hřích. Nejsem si jistý, kvůli čemu se Euodia a Syntyche hádaly, ale apoštol Pavel jim přikázal, aby se dohodly (Fil 4,2). Až přijdeme do nebe, nebudeme potřebovat všechno ovoce Ducha, jako je odpuštění, trpělivost a shovívavost. Rozhodně je však potřebujeme v církvi. Bylo by snadné milovat dokonalé lidi, ale my jsme povoláni milovat a dlouho trpět s lidmi nedokonalými. Jsme povoláni k tomu, abychom jim odpustili, když se nám proviní. Ve skutečnosti je nám přikázáno, abychom předtím, než začneme řádně uctívat Boha, urovnali vztahy s těmi, kdo nás urazili (Mt 5,24). Nevěřte lži, že je možné se Bohu zalíbit uctíváním v nové církvi, pokud se vám nepodařilo napravit věci s lidmi ve vaší současné církvi.
Mluvili jste s vedením církve?
S ohledem na tuto skutečnost nemusíme opustit církev zadními vrátky, aniž bychom něco řekli vedení církve. To se bohužel děje neustále. Lidé vstupují předními dveřmi tím, že projdou členskou třídou, aby pak odešli zadními dveřmi, aniž by někomu něco řekli.
Samozřejmě se to dělá, jak říkají, v zájmu klidu a aby nedocházelo k potížím. I když jsou to dobré pohnutky, není to ani laskavé, ani správné. Přirozeně chceme ospravedlnit všechno, co děláme, a je snadné mít pravdu ve vlastních očích. Ale stejně jako není moudré dělat si úsudek o nějaké záležitosti, aniž bychom vyslechli druhou stranu (Př 18,17), není moudré myslet si, že jsme oprávněni opustit církev, aniž bychom si vyslechli, co nám k tomu řeknou starší. Samozřejmě můžeme mít pocit, že moudrost starších nepotřebujeme (zejména pokud jsme k nim ztratili úctu), ale může se stát, že starší mohou objasnit nějaké nedorozumění nebo vnést do situace jasno. A i když se mýlí a my máme pravdu, nemají právo znát naši verzi příběhu? Neměli by starší mít možnost zabývat se našimi obviněními a případně se kát? Stručně řečeno, měli bychom se snažit neodcházet z církve, aniž bychom do procesu zapojili vedení církve.
Zažádali jste o požehnání vedení církve?
Více než o upřímný rozhovor s vedoucími církve bychom se měli snažit odejít s požehnáním církve. Neznám žádnou církev, která by měla radost z odchodu členů, ale velkou část bolesti ze ztráty členů lze minimalizovat tím, že se členové snaží odejít s požehnáním církve. Pokud se církev nemůže modlit a žehnat nám při odchodu, může to znamenat, že je třeba vyřešit zraněné city a urážky, než přejdeme do další církve. Správný odchod znamená, že se snažíme udělat vše pro to, abychom odcházeli jako věrní členové až do samého konce.
Uvažovali jste o tom, že na druhé straně nemusí být tráva zelenější?
Chyby jsou tím snáze viditelné, čím blíže k něčemu stojíme. Z dálky vypadá všechno (kromě Boha) hezčí. Často vidíme nedůslednosti a nedostatky vlastní církve, protože jsme k dané situaci blízko. Můžeme se nechat oklamat a myslet si, že církev, která je o kousek dál, vypadá lépe, jen abychom zjistili, že má ještě hlubší problémy. Dejte si pozor, abyste neopustili nedokonalou církev a nezjistili, že už není kam jít. Nedokonalá církev je lepší než žádná církev. Bloudit měsíce a roky po různých církvích není zdravé. Může se stát, že problémy, které známe, jsou jen malé ve srovnání s hlubokými problémy, které vyplývají ze ztráty církevního domova.
Modlili jste se o tom?
Modlitba o odchodu z církve je životně důležitá. Ve všem, co děláme, musíme mít před Bohem čisté svědomí – zvláště pokud jde o odchod z církve. Když se však modlíme, prosme Pána, aby nám pomohl být poslušní všech přikázání Písma „jeden druhému“. Modlete se o Boží pomoc v lásce k bratřím. Proste Pána, aby nám pomohl odcházet bez hořkosti, zášti nebo jakékoli formy bezcharakternosti v našich srdcích. Proste Pána, aby požehnal církvi, kterou opouštíme, a vedl nás v církvi, ke které se chceme připojit.
Závěr
Odloučení od církevní rodiny by mělo být bolestné. Mělo by být těžké. Zůstat oddaný by mělo být naším výchozím postojem. Možná nastal čas opustit církev, ale ujistěte se, že odcházíte správným způsobem. Pokud nemůžeme odejít s čistým svědomím, je možné, že musíme zůstat.