Znovu nastává to roční období, kdy se stíny prodlužují, větry se ochlazují a my jsme stále blíž a blíž předvečeru Všech svatých a tenká pavučina je prostě všude. A to znamená, že je čas na příběhy plné hrůzy, ze kterých mrazí v zádech!“
Níže najdete kompilaci nejděsivějších nadpřirozených setkání zdravotních sester shromážděných a zaslaných prostřednictvím Nurseslabs.com.
„Jsem v pořádku“
„Pracovala jsem na oddělení na noční službě už delší dobu. Jednou v noci jsem si musela zapsat jméno každého pacienta, když jsem si všimla pacienta, kterého jsem několik týdnů neviděla. Bylo mi divně, když jsem si chtěl pomyslet, že byl převezen do naší chirurgické nemocnice. Podíval se mi do očí a usmál se, když jsem mu udělal gesto, jako že je všechno v pořádku. Byla to úleva, když jsem ho viděla v jeho nejlepší podobě, než jakou si pamatuji. Při zapisování poznámek jsem však nemohla najít jeho jméno v soupisu pacientů. Vyhledal jsem ho podle jména a s údivem zjistil, že tam stojí, že zemřel před dvěma dny. Jako by se vrátil, aby mi řekl, že je v pořádku.“
Dozorce
„V okresní nemocnici, kde jsem dříve pracovala, bylo velmi obvyklé, že jsme my, sestry z personálu, viděly v časných ranních hodinách chodbou procházet paní v bílém – viděli ji i pacienti. Před několika lety jsme přišli o jednu z našich vedoucích sester, nečekaně zemřela. Světlo na přivolání na našem zdravotním pokoji často zhasíná, i když tam absolutně nikdo není a ani nebyl poblíž pokoje. Všichni věříme, že je to Sup Dolor, který se hlásí.“
Úsměv
„Při vizitě jako nová RN na oddělení jsem viděla starou paní oblečenou v nemocničním plášti. V domnění, že se pacientka ztratila nebo nemůže spát, jsem jí z dálky (jsme na opačných koncích chodby) pokynula, abych se zeptala, co se děje. Upoutala její pozornost, otočila se ke mně, usmála se a prošla stěnou do pacientova pokoje! Ztuhl jsem z toho, co jsem uviděl. Později jsem se dozvěděl, že ta žena zemřela před třemi dny na následky autonehody a „hlídala“ svého manžela, který byl hospitalizován v pokoji, do kterého vstoupila.“
Out of the Window
„Pracoval jsem na noční směně, když se na pokoji 130 rozsvítí světelná signalizace. Pokud vím, v tomto pokoji nikdo není, tak jsem světlo od stolu zrušil, ale ono se nezrušilo. Šel jsem dolů do pokoje, abych to zkontroloval. Po vstupu do pokoje jsem uslyšel pohybující se zvuk na okně, jako by se něco nebo někdo snažil dostat ven. S vědomím, co se může dít, jsem sebrala veškerou odvahu, zhluboka se nadechla, otevřela světlo, přistoupila k oknu a otevřela ho. Cítila jsem se divně, protože kolem mě prošel jemný vánek, který proletěl kolem mě a pak oknem ven. Později jsem zjistila, že během dopoledne zemřel pacient a sestry před mou směnou zřejmě neotevřely okno. Možná to zní divně, ale když někdo zemře, nechte ho jít a otevřete okna na pokoji!“
„Bůh vám žehnej“
„Během studií jsem pracovala sama na noční směně v jednom z nejstarších domovů důchodců. Mám spoustu příběhů, ale tenhle opravdu změnil můj bodrý postoj. Chystala jsem se na pokoj pro další prádlo, kýchla jsem a zezadu -jasně jako ve dne- jsem uslyšela: „Požehnej vám.“
Měla jsem pocit, jako bych se chystala začít modlitbu, a k mému překvapení… mi u ucha zašeptal hlas: „Otče náš, který jsi na nebesích…“
Od té doby jsem si zvykla bránit se kýchnutí a nějakou dobu jsem neodříkávala Modlitbu Páně.“
Vetřelec
„Pracovala jsem jako staniční sestra na noční směně a bylo to velmi tiché a klidné ve tři hodiny ráno, když jsem dělala jednoduchou obchůzku po patře, ucítila jsem něco za sebou, otočila se a uviděla stínovou dívčí postavu v nemocničním županu, jak vbíhá do pokoje obyvatel. Vůbec jsem se nebála, přestože jsem znala příběh, myslela jsem na vetřelce. Okamžitě jsem tedy vstoupil do pokoje a rezidentka na pokoji byla vzhůru (pacientka s Alzheimerovou chorobou) a řekla: „Viděla jste to?“. Já na to: „Co?“ a obyvatelka řekla: „Šla támhle (ukázala na zavřenou koupelnu). Chvíli jsem počkal a zavolal pomoc, abych se ujistil, že to není vetřelec a jednotka je čistá. Dodnes si to nedokážu vysvětlit, ale vím, co jsem viděla, a kupodivu i to, co viděla moje pacientka navzdory svému duševnímu stavu. Divné, ale je to moje práce – ošetřovatelství.“
Hravé balonky
„Byl to můj druhý rok práce v ústavu jako RN, pracovala jsem na noční směně na dětském oddělení. Našimi pacienty byly často děti předškolního a školního věku. Měli jsme pacientku, která vždycky chtěla, aby jí návštěvy přinesly balónky, kdykoli ji přišly navštívit. Zemřela dříve po dlouhém pobytu v nemocnici. Uplynulo několik dní, jeden z mých spolupracovníků slavil její narozeniny, ke kterým jsme měli na stanici několik balónků. Všimli jsme si, že dva balónky se pomalu vznášejí nahoru a dolů. Teď by mi to nevadilo, ALE ty balónky se pak zastavily u předchozího pokoje té dívky těsně před dveřmi a pomalu vletěly ZPĚT NA SESTŘIČKU!!!! To se nedá vysvětlit vzdušnými proudy!“
Crash
„Právě jsem si vzpomněl na vlastní zkušenost, když jsem pracoval v nemocnici v Japonsku. Pracoval jsem na noční směně. Hlavní sesterna je zamčená a klíče mají jen RN, LPN a administrativa. Stanice sester (kde jsem byla já) byla hned vedle kanceláře a byly přesně tři hodiny ráno, když jsem uslyšela hlasitou ránu vycházející z kanceláře. Druhý den jsem zjistila, že se převrhla skříň na dokumenty a papíry byly všude po podlaze. Okna byla zavřená, dveře zamčené, klimatizace odpojená. Říkala jsem si: „Nechtěl kolem mě někdo v noci projít?!“
Návštěva
„Pracovala jsem v domově důchodců jako pomocná síla a vzpomněla jsem si na svou kolegyni, která měla zvláštní zážitek. Jednou v noci se snažila zkontrolovat pacientku, která je jeptiškou. Podle jejích slov přišla do pokoje skupina jeptišek, ale neobtěžovala se s ní mluvit, až na jednu, se kterou měla oční kontakt. Nikdo jiný na patře však jeptišky neviděl přicházet ani odcházet. Povídá se, že nemocnice byla postavena přesně na místě, kde stála stará klášterní budova, než ji koncem 19. století zpustošil požár.“
Kdo přijde?“
A protože po tomto strašidelném ročním období a Vánoce jsou za dveřmi, rádi bychom se podělili i o tento ne tak úplně strašidelný, ale přesto docela ujetý příběh.
Když jsem začínala s ošetřovatelstvím, měla jsem pacienta, který vypadal úplně stejně jako na obrázcích, kde vidíte Santu, měl přesně bílé vousy, břicho a veselou povahu, říkali jsme mu, jak moc vypadá jako Santa Claus, a on se smál, zapomněl zmínit, že to bylo v prosinci, což ho také vyděsilo, tak jsme se ho zeptali, kdo bude roznášet hračky, když je v nemocnici, a on se smál a řekl, že prostě bude muset být do velké noci venku. Jak se dny blížily, byl stále velmi milý, žertoval s námi sestřičkami a nejevil žádné známky změny svého stavu. Kolem šesté hodiny večerní na Štědrý den tiše zemřel ve spánku, personál byl v šoku a zarmoucený, že tento úžasný člověk zemřel v noci, která měla být jednou z nejšťastnějších nocí v roce Štědrý den, pak jsme si uvědomili jeho slova před několika dny, že na Vánoce musí být pryč Nevěřím na Santu od svých osmi let, ale ten večer, když jsem šla domů, jsem se dívala na oblohu a doufala, že zahlédnu svého pana Clause. – Deb