Kurt Vonnegut starší byl úspěšný americký architekt, dokud jeho firma během velké hospodářské krize nedosáhla dna. Měl dva syny a dceru, které vedl ke studiu přírodních věd a narukování do armády. Ve stejné době, kdy jeden z jeho synů, Kurt mladší, začal psát a prodávat povídky, si Kurt starší nechal patentovat novou tabákovou dýmku, kterou bylo možné čistit, aniž byste si ušpinili prsty. Zemřel na rakovinu plic, kterou si přivodil životem plným kouření, těsně předtím, než se Kurt junior stal jedním z nejplodnějších amerických spisovatelů své doby. Tak to chodí.

Kurt Vonnegut ml. se proslavil svým jedinečným stylem satirické, černě komediální science fiction v románech Kočičí kolébka, Jatka číslo pět, Snídaně šampionů a dalších. Jeho vyprávění byla často částečně autobiografická, zahrnovala prvky z jeho zájezdu do druhé světové války, kariéry technického spisovatele pro General Electric a jeho závislosti na cigaretách, kterou začal ve dvanácti letech po vzoru svého otce, matky, bratra a sestry.

Jeho sbírka povídek Vítejte v opičárně začíná touto předmluvou:

„Moje sestra příliš kouřila. Můj otec příliš kouřil. Moje matka příliš kouřila. Já kouřím příliš mnoho. Můj bratr taky moc kouřil a pak toho nechal, což byl zázrak na úrovni chleba a ryb.

A jednou ke mně na koktejlovém večírku přišla hezká holka a zeptala se mě: „Co teď děláš?“

„Páchám sebevraždu cigaretou,“ odpověděl jsem.

Přišlo jí to přiměřeně vtipné. Mně se to nezdálo. Připadalo mi odporné, že takhle pohrdám životem a ucucávám rakovinové tyčinky. Moje značka je Pall Mall. Autentičtí sebevrazi si žádají Pall Malls. Diletanti žádají Pell Mells.

Mám příbuzného, který tajně píše historii části mé rodiny. Něco z ní mi ukázal a o mém dědečkovi, architektovi, mi řekl toto: „Zemřel ve svých čtyřiceti letech – a myslím, že byl stejně rád, že už je z toho venku“. Tím „to“ samozřejmě myslel život v Indianapolis – a taková žlutá šmouha o životě je i ve mně.“

Odborníci na veřejné zdraví se nikdy nezmiňují o hlavním důvodu, proč mnoho Američanů intenzivně kouří, a to, že kouření je docela jistá, docela čestná forma sebevraždy.“

Vonnegut byl fatalista se smyslem pro humor. V jeho osobně nejoblíbenějším a nejslavnějším románu Jatka číslo pět rasa čtyřrozměrných mimozemšťanů zvaná Tralfamadoriáni opakuje větu „Tak to chodí“ pokaždé, když někdo zemře, aby vyjádřila svou rezignaci na nevyhnutelnost smrti. Vonnegut se s vlastní smrtí smířil už na počátku života a věřil, že cigarety jsou stejně dobrý způsob smrti jako kterýkoli jiný.

V knize Bůh vám žehnej, doktore Kevorkiane Vonnegut píše fiktivní rozhovory s mrtvými celebritami, a to za pomoci slavného aktivisty za eutanazii doktora Kevorkiana tak, že ho uvede do stavu blízkého smrti. Knihu začíná tímto vzkazem čtenářům:

„Přeji všem dlouhý a šťastný život bez ohledu na to, co se s nimi potom stane. Používejte opalovací krém! Nekuřte cigarety. Doutníky jsou však pro vás dobré. Existuje dokonce časopis oslavující jejich požitek, na jehož obálkách jsou mužské vzory, sportovci, herci, boháči s trofejními manželkami. Proč ne generální chirurg? Doutníky se samozřejmě vyrábějí z trail mixu, z drcených kešu oříšků, müsli a rozinek, namočených v javorovém sirupu a sušených na slunci. Proč si jednu nesníst dnes večer před spaním?“

Prospěšné jsou i střelné zbraně. Zeptejte se Charltona Hestona, který kdysi hrál Mojžíše. Střelný prach má nulový obsah tuku a cholesterolu. To platí i pro knedlíky. Zeptejte se svého senátora, senátorky nebo kongresmana, jestli vám zbraně, stejně jako doutníky, neprospívají.“

Hlavní hrdinové Vonnegutových románů, které byly většinou napsány podle něj, však kouří jen zřídka. Vonnegutovi hrdinové jsou vždy naivní, neuvědomují si, jaký žert si s nimi vesmír dělá. Kouří postavy protřelé, ty, které se smířily s nesmyslností vlastní existence. Navzdory pesimistickým názorům vyjádřeným v jeho beletrii nebyl Vonnegut cynik. Byl jmenován čestným prezidentem Americké humanistické asociace, neteistické skupiny, která usiluje o „vytvoření pokrokové společnosti, kde být dobrý bez boha je přijatelný a respektovaný způsob života.“

Vonnegut ve svém psaní používal cigarety jako přijetí smrti a všeho, co slibuje. Každý se snaží žít svůj život, někteří lidé se dokonce snaží žít dobrý život a cigarety vás stejně jako smrt odtrhnou od dobrých věcí a vysvobodí vás od těch špatných. V tomto ohledu si zaslouží určitou úctu.

V roce 2005 se Vonnegut vynořil z důchodu a vydal sbírku krátkých esejů Muž bez vlasti. O svém celoživotním kouření se vyjádřil takto:

„Tady je novinka: budu žalovat Brown & Williamson Tobacco Company, výrobce cigaret Pall Mall, o miliardu dolarů! Od svých pouhých dvanácti let jsem nikdy řetězově nekouřil nic jiného než nefiltrované cigarety Pall Mall. A už mnoho let mi společnost Brown & Williamson přímo na obalu slibuje, že mě zabije. Ale je mi dvaaosmdesát. Díky moc, vy špinavé krysy. Poslední, co jsem kdy chtěl, bylo být naživu, až se tři nejmocnější lidé na celé planetě budou jmenovat Bush, Dick a Colon.“

Vonnegut zemřel o dva roky později na úraz hlavy, který s tabákem nesouvisel. Tak to chodí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.