V roce 1198 získal český vévoda Otakar I. od německého protikrále Filipa Švábského královský titul. K jeho Českému království bylo připojeno Moravské markrabství založené roku 1182 a Kladská země, pozdější hrabství Kladsko. Od druhé poloviny 13. století se v hornatém pohraničí na základě pozvání králů během Ostsiedlungu (v Praze žili již od počátku 12. století) usazovali němečtí kolonisté („němečtí Češi“) a žili po boku Slovanů.
Slezské země severně od pohoří Sudety byly od 10. století pod vládou polské dynastie Piastovců. Zatímco Čechy povýšily na království, slezští Piastovci se od rozdrobujícího se Polského království odcizili. Poté, co v roce 1310 česká koruna přešla na mocný rod Lucemburků, téměř všichni slezští vévodové slíbili věrnost králi Janu Slepému a v roce 1335 se polský král Kazimír III. velký smlouvou v Trenčíně Slezska oficiálně zřekl. V letech 1319 a 1329 získal král Jan také země Budyšín a Görlitz (pozdější Horní Lužice). Jeho syn a nástupce Karel IV, od roku 1346 rovněž římský král, začlenil slezské a lužické statky do Koruny české a při své korunovaci císařem Svaté říše římské potvrdil jejich nedělitelnost a příslušnost ke Svaté říši římské.
V roce 1367 císař Karel IV zakoupil také bývalou Lužici (Dolní Lužici) na severozápadě. Během třicetileté války však obě Lužice pražským mírem připadly saskému kurfiřtství. Poté, co v roce 1526 přešla česká koruna (Svatováclavská koruna) na habsburský rod, staly se české korunní země spolu s Uherským královstvím a rakouskými „dědičnými zeměmi“ součástí větší habsburské monarchie. V roce 1742 ztratila habsburská královna Marie Terezie většinu Slezska ve prospěch Pruska po první slezské válce, která byla součástí války o rakouské dědictví.
-
Český stát v podobě Českého knížectví (zelená) v 11. století v rámci Svaté říše římské (světle zelená).
-
České země v podobě Zemí Koruny české (červená) v 17. století, v rámci Svaté říše římské
.